Je to zvláštní procházet se místy, které jste před půl rokem opustili očekávaje navždy. Po dlouhém přemlouvání se mi dařé dostat do areálu univerzity, aby jsem zalil svůj strom, který jsem zasadil a slíbil se vrátit. Dnes již dojedu jen do Safranbolu, jednoho z nejúžasnějších míst, jaké jsem kdy navštívil. Nehledě na tu možnost studovat zde.Shledávám se znovu se všemi lidmi, kteří si mysleli že mě již neuvidí. Prodavač kebabů, majitel hostelu, ochranka u kolejí. Všichni projevují čistou radost ze shledání. Následující dny jsem strávil u kamaráda na bytě který se má stát hostelem. Měl jsem k dispozici jedenáct postelí, komu se poštěstní. Právě probíhal Ramadán a v centru se každý večer koná koncert doprovázený jídlem zdarma pro potřebné. Fronta stála až do nedohledna. Nicméně byl jsem přednostně protlačen přímo před nandavače. Plné menu ještě vodu. Luxus.
Procházím opět známá místa a vzpomínám. Nic se nezměnilo a přesto cítím zármutek, že již to nebude jako dřív.Třetí den odjíždím, nyní již domů.
Cesta až do Bolu, vede po hlavní silnici a stále dokopce. Alespoň mi to tak připadá. Jen na chvíli zastavuji u pramene tryskajícího z dřevěněho sloupku. Přichází snad deseti-letá holčička a nabízí mi vařenou kukuřici. S radostí přijímám a je mi potěšením nechat jí 2 liry. Na další zastávce, (ano mám hodně zastávek, vlivem horkého počasí a lenosti) mě zase rodinka zve na piknik. To se neodmítá. Jindy zase dostávám náruč plnou ořechů.
Další den jsem domluven sejít se s kamarádkou v Izmitu. Toto místo už spolehlivě znám. Večer si dáváme vodní meloun, kolu a užíváme večer. Dlouho do noci sedíme na nábřeží aby jsme se zase na nějaký čas rozloučili. Dnes jsem si naplánoval, že si ustelu na nábřeží, kde je parčík a rodiny tam přes den chodí na procházky. Nicméně jsem nepočítal, že v době ramazánu bude park narvaný až do rána a já budu polobdít na betonové podlaze. Hrozná noc. Nicméně další den se vydávám setkat s Ebru. Cesta až do Yalovy je fajn nicméně pozdějí je to jen úzká silnička s rozteklým asfaltem, kameny..Jednou si to valim z kopce a najedu na řádku tak velkých boulí, že jsem sotva udržel rovnováhu. Musím jezdit pomaleji z kopce, říkám si zase. Samým poskakováním mi spadla brašna a vyskákali vody. Dopadlo to dobře. V Armutlu mám výborný čas, válení na pláži s kamarádkou a domácí turecká kuchyně. Druhý den už jenom lodí do Istanbulu. Tam trávím s Ahmetem většinu dne, po památkách, které jsem ještě nenavštívil. Ačkoliv jsou teploty přes 40 stupňů, Ahmet dodržuje Ramadán, nesmí pít ani jíst, nevadí mu se mnou pobíhat po městě. 
K večeru dělám jednu z řady hloupých rozhodnutí. Opouštím Istanbul namísto abych zůstal do rána u Ahmeta. Vydávám se na západ. Třicet kilometrů vede z Istanbulu jen čtyřproudá silnice s hoodně hustým provozem a bez krajnic. Slunce je nízko nad obzorem a oslňuje nejen mě, ale také řidiče. Snažím se jet co nejvíce u svodidel, ale každou chvíli někdo prudce brzdí a troubí jako o život. Na prvním rozumném místě stanuji. Další dny již projíždím příjemně kopcovitou krajinou až na Bulharské hranice.
Žádné komentáře:
Okomentovat