CC2 - Německem

Cesta na nejZ

Zpět do roku 2010. Vydávám se směrem severo západ a chci navštívit státy Beneluxu.
Od rána si chystám kolo a nutné věci. Taťkovi se daří zlomit mi stojánek, takže ho v následujících dnech budu muset oželet.
Z domu vyjíždím po poledni. Letos poprvé vezu i přední nosič s brašnami a konečně i na delší cestu brašny Sportarsenal. Takže sbohem igelito-pytlová metodo zabalování všeho co může navrhnout.
Večer jen dojedu do Písku a jako již mnohokrát si chci ustlat na bejčáku. Co to, je večer a nad Pískem, kde se chystám je nějak hlučno. Budu to ignorovat.

Stříbro

Mariánské lázně

Stavím stan a během chvíle přichází pár studentů se podívat, co se tu děje. Mám radost, na místě kde i kdy jsme kdysi na střední spávali a pařili až do rána, je mladší generace a zase z naší školy i intru. Dlouho do noci povídáme a popíjíme. Ráno již jsou pryč.

Cesta k nejZ bodu ČR

Cesta Českem je vždy taková zvláštní, opět očekávání kam až dojedu a tak. Nicméně už jsem ve Stříbře s krásným náměstím. Mariánské lázně, plné turistů, krásná promenáda. Cestou do Chebu mě zastavuje auto a jako zběsilý vyskakuje řidič a hned, zda jsem neviděl jeho SPZ, že ji někde ztratil. Sorry, ale neviděl. Kroutí hlavou a sedá do auta. Chci navštívit nejzápadnější bod ČR.  Projíždím Aší, vesnice Krásná a pak už jenom po udusané cestě. I ta po chvíli končí a mě nezbývá než-li jet po louce, kde je vyšlapána cestička. Ta se taky ztrácí. Jedu už nazdařbůh a doufám že odsud vypadnu, to nevím že bude hůř. Přicházím k lesu a snažím se klestit cestu polomy. Už jenom odhaduji směr, jakým potřebuji. Stává se zázrak. Vidím hraniční kámen.

Nejzápadnější bod ČR

kámen na obklad

Překračuji hranici vysokou trávou a bažinami. Jen padesát metrů ode-mě je informační cedule, že se nacházím na nejzápadnějším bodě ČR. Kolo jsem si opřel o sloupek na hrázi rybníka. Jen se procházím a fotím malé žabky. V lese je krásný klid. Najednou něco silně žblunkne, rozhlížím se kolem. Sakra. To kolo mi spadlo do rybníka. Naštěstí ne celé, ale ozkoušel jsem vodotěsnost brašen. Fungují.
Dále už pokračuji až do Hofu po pěkných udržovaných cestách. Opět na hlavní. Projíždím pěkně udržovanými německými vískami. V prvním městě je výstava cedulí, které lidi nakradli kolem celého světa. Je to fajn. Grand Canyon hned vedle Bangkoku.

Výstava cedulí

Další den se nestačím divit, že je možné mít 20% kopec ve vesnici. To se ani ubrzdit nedá, obzvláště kvůli štěrku. Tak vedu kolo dolů a na druhé strně tlačím nahoru.

Hrázděný dům

Krajina Německa se tak pěkně mění, chvíli mezi lesy, kopci, rovinkami či podél potoků. Zrovna projíždím krajinou kde obkládají domy i střechy štípaným kamenem. Kamene je všude dostatek. I podél cest lze vidět rozrytou skálu. Nevím proč, ale vážně jsem si oblíbil pomalá dlouhá stoupání. Kdy jedete do kopce ani to nepřijde, ale jen se otočíte vidíte kraj pod vámi jako na dlani. Já se zase otáčím a pole máku, jež jsem před chvílí míjel, je najednou jen celistvé rudé moře.
Umění vybrat si nocležiště. Dnes jsem si postavil stan na kopci. Na jedné straně výhled do údolí na vesnici a na druhé straně na osvícený hrad, který ční nade mnou. Německé cyklostezky a silnice jen pro auta, jak já to nemám rád. Vždy jen cedule, zákaz vjezdu jiným než motorovým vozidlům a já se musím protloukat po vesnicích kolem a odhadovat směr, všechny ukazatele samožrejmě vedou na hlavní silnici.

Plně naložen

Větrné el. Německa

Hrázděné domy, i kdyby vám architektura nic neříkala za těmihle se musíte otočit, postát u nich, vyfotit si je. Trámy, vzpěry, sloupy vše natřeno tmavou barvou aby odolávalo povětrnostním a jiným škodlivým vlivům v kontrastu k bílému štukování. Vrchní patra jsou občas pobita prkny uplně. K večeru valím po hlavní silnici z kopce a najednou se kolo stává neovladatelným. Rychle brzdím. To šroubky u předního nosiče se uvolnili a nosič se zasekl o přední kolo. Na první louce chci stanovat. Jen postavím stan je tu auto. Hned na mě mávají. Jdu tam. Po krátké diskuzi, kdy to vypadalo že se snaží mě zaškatulkovat, mi povolují zde stanovat ale nesmím rozdělávat oheň. Dcera tu se mnou zůstává. Tak oprašuji znalosti němčiny a jen tak sedíme, jíme sušenky, koukáme na krávy a "tlacháme". Maminka se jí vrací, jdou nakládat balíky slámy. Ještě večer se dcera vrací a veze mi plný kanystr vody, tak aby jsem se mohl umýt.

Hostem

Je mistrovství světa ve fotbale. Německý tým vyhrává a dostává se do semifinále. Mánie cloumá zemí, všude se válí německé vlaječky, automobily jezdí se vším co má národní barvy.
Zase jeden večer, kdy Německo porazilo Uruguay a vyhrálo 3. místo na MS. Všichni oslavují, vyjeli do ulic troubí a mávají z oken. Zase jednou úžasná atmosféra.
Mě ale trápí zatahující se obloha a rychle se zvedající vítr. Prudký déšť na sebe nenechá dlouho čekat. Okamžitě se schovávám do přístřešku s košíky. Venku se pomalu šeří, déšť nepřestává, studený vítr profukuje a navíc do budky teče velké množství vody. Ležím na košíkách, schován před větrem a deštěm, jím sušenky a přemýšlím, jak strávit noc.
Déšť ustává. Rychle mizím z města a naštěstí i nacházím palouček. Kousek ode mě se jen prochází srnky a vůbec nedbají mé přítomnosti. Je již noc.
Další den jedu krajinou plnou rovin a polí. Podél cest stojí z balíků slámy postavené traktory, postavy a jiné sochy. K večeru nevím kam lehnout, do pole se mi nechce. Jedu po cestičce, která vypadá že vede na louku. Jenže na konci je jen velký rodinný dům. Zkusím se zeptat, zda si mohu postavit stan. Jsem mile přivítán a je mi nabídnuto ať ho postavím přímo před domem na krásně šlechtěném trávníčku. Raději volím jiné místo. Se zájmem sledují, jak stavím stan za 10 E, vařím instantní nudle a rozdělávám nocleh. Přináší mi studeného rádlera a zvou dovnitř. Můžu se vysprchovat a jinak upravit.
Dlouho do noci sedíme na terase, popíjíme a povídáme. Ráno když vstanu, jsou děti již ve škole, taťka v práci. Já dostanu ke svačině bonbony a jablečný džus, pečlivě zabalený do alobalu, aby nezteplal.
A už jsem v Holandsku.