CC1 - Tureckem II - do druhého domova

Další rozlámané ráno. Dávám se dohromady, protahuju, balím. Rutina jež již má svůj systém. Dnes projíždím jen vyprahlou krajinou, ale po zdánlivých rovinách. Hudba mi duní v uších, tak aby jsem neslyšel jak praskají kliky a střed. Kolem pahorky porostlé malými stromky, jinak krajina vypadá naprosto prázdná. Již začal ramazán. Provinile piju vodu a přemýšlím co si musí myslet ti kolem v autech projíždějící. Ve skutečnosti jim je to jedno. Také potkávám několik turků, kteří ramadán nedodržují.
Šlapu ale nevnímám krajinu, plně jsem ve svých myšlenkách. Z těch mě probere troubení auta a mávající spolujezdci, které se blíží na stejnou křižovatku již právě projíždím. Automaticky, jak jsem si navykl, opětuji mávání. Auto nepřestává troubit, předjíždí mě a brzdí. Nadávám, že i já musím brzdit. Ovšem když poznám že z okna se na mě směje Chris s Jordanem nevěřím svým očím a musím se smát. Svět je přece tak malý.
Klukům se včera podařilo stopnout jenom jedno auto Aliho, ten jim ovšem poskytl ubytování, nakrmil a dnes je veze do Dinaru. I moje kolo je za chvíli na korbě a využívám šance být ještě s klukama. Zatímco Chris si užívá jízdy na plošině, já diskutuju s Alim a Jordanem co se nového událo. V Dináru kluci ihned zkouší pokračovat ve stopování, zatímco já si jdu nakoupit. Když se o čtvrt hodinky později vrátím, již jsou pryč.

Podařilo se jim i s koly dostopovat do Istanbulu, kola vyměnit za batohy a splnit plán odletět do Indie a dále do světa.
Já pokračuji pro mě polopouští, daleko přede mnou i za mnou je jen rovná silnice, po stranách kam až dohlédnu nic. Široké silnice s obrovskými krajnicemi jsou mnohem bezpečnější než evropské. Mima města jsem se snad necítil nikdy v ohrožení. Spousty kamioňáků přijíždějících zezadu zatroubí aby jsem o nich věděl. Protijedoucí vesele mávají, troubí či blikají. Do kopců využívám opět jejich a traktoristů služeb, tak aby jsem jim z kopce na chvíli ujel.

Za Afyonem se nad kopci za mnou začínají zatahovat mračna, až je obloha uplně černá. Vím jak může vypadat turecký déšť. Nacházím krásnou betonovu boudu, jejíž jedna uzavřená část je vybavena jako místnost k modlitbám, druhá venkovní je opatřena stolem a lavicí. Vařím si rýži, luštím sudoku a čekám na průtrž. Ztrácím čas, mračna jako by se nepřibližovala. Ovšem jen do té doby, než se vydávám opět na cestu. Pak mě žene zvedající se vítr a hromy v dáli. Za Afyonem jsou spousty fabrik zpracovávající mramor. Každou fabriku hlídají pořádní hafani, kteří bohužel dost často nejsou přivázáni. Se strachem míjím každou další budovu a čekám odkud vyběhnou ty lité bestie. Útočí na nohy. Kolikrát musím úplně zastavit a deset minut ho kameny odháním, aby jsem popojel kousek a vyběhl zase přinejlepším jen jeden jiný. S ohledem ke stále zhoršujícímu se počasí a faktu že vítr zvedá silné závoje prachu, začínám být dost vzteklý. Už i psy oslovuji jako svině, někdy i označením jež uráží dokonce zvířata.
Konečně vesnice, zkouším koupit chléb, ale vysvětlují že ten mohu koupit až po osmé hodině. Vyjídám zbytky sušenek a ostatního co se mi nasypalo do brašen. Jedu se schovat na benzinovou pumpu s očekáváním vážně brzkého deště.
Jsem v Turecku. Během krátké, velmi omezené konverzace již sedím u stolku, přede mnou konvička s tureckým čajem. Je rozhodnuto, že zde musím zůstat na večeři. Všichni tři zaměstnanci, oči již podlité krví počítají jak dlouho již nepili, nejedli a kolik času ještě zbývá, než slunce zapadne. Spolu s tmou na stole přibývá pánvička s osmaženou zeleninou a hovězím mletým masem, miska s čerstvou zeleninou, chleby. Jen na to koukáme a slintáme. Konečně se nad mešitou rozzářila vystřelená hvězda. Všichni do sebe ihned klopí několik sklenic vody a hltavě pijí z lahve. Dáváme se do hostiny. Přestože jím, jsem stále povzbuzován aby jsem jedl rychleji. Nemohu jim to však sníst všechno, když vidím s jakou chutí a rychlostí spořádávají vše. Vítr pravidelně uklízí ze stolu ubrousky, kelímky, ubrus, lahve. Nikdo se nestará, jen mlčky jedí. S nelibostí sledují přijíždějícího hosta. Losují, kdo ho půjde obsloužit. Několik šálků čaje a sedíme do půlnoci v kanceláři a posunkujeme. Je čas jít spát. Stavím stan za benzinou, bohužel na betonu. Pumpaři jsou ze stanu uneseni.
V noci se ke mně snaží dostat dva podvraťáci. Jednoho praštím přes plachtu přes čumák. Zbytek noci trávím hledáním pohodlné-neexistující polohy. Kostrč i ramena jsou již příliš otlačené.

Díky bohu, nezáleží jakému, je ráno. Krajina se mění a objevují se kopce. V kopcích můžu vidět spoustu jeskyní. Domýšlím si, jak je kdysi křesťané používali jako skrýš. Zavěšen za kamionem se v kopci směji na turisty, jimž zkolaboval autobus. Už to vypadá, že jsme na vrcholu pouštím se. Předčasně. Musím ještě vystoupat pár desítek metrů na průsmyk Koroglu Beli (1416). Předjíždím chlápka co si to šine z doširoka roztaženýma nohama na oslu, asi domu. Do Ankary je to již 150 kilometrů a silnice je opět linka bez konce.
Zastavuji u restaurantu u silnice s myšlenkou urychlit si cestu.  Ano! Vidím kamion s SPZ 78, to je Karabuk, cíl mé cesty. Svačím a poflakuji se kolem kamionu. Na korbě je jen pár tun kamene, ale kolo by se tam vejít mohlo. Konečně přichází řidič a je dojednáno. Jen se vyspí sveze mě, ale jen do Ankary. Výborně potkám starého kamaráda. Hned mu píši sms, zda se můžem sejít.
Už valím v kamionu a vzpomínám na čas, kdy jsem prostopovával Turecko. Jak já mám tuhle zemi rád.
Po necelých třech hodinách zběsilé turecké jízdy, mě vysazuje na dálnici - obchvatu Ankary.
V protisměru se odsud snažím dostat. Průjezd Ankarou je vážně silným zážitkem. U každé odbočky bojuji, aby jsem mohl pokračovat rovně, nikoliv doprava. Pokaždé tedy musím zastavit provoz a dělat blbého. Konečně se dostávám na sjednané místo a během chvíle je zde i Ahmet. Zve mě na výborný Adana kebab a jedeme k němu domu. Ochotný, milý jako vždy, prostě mi chyběl. Ač to vypadá, že je dolmuše beznadějně plná, řidič nám říká že to kolo se tam i s brašnami v pohodě vejde. S omluvou tedy stavím přední kolo paní na klín, řídítka klíním mezi pána, šlapačkami určuji další vývoj dítěte a sám jsem vtěsnán mezi pár mladých. Měl pravdu vešli jsme se. Ahmet hází brašny na naše hlavy a s rozběhem "nastupuje". Daří se zavřít jen půlka dveří.
Když o pár zastávek dále vystupujem, všichni děkují alláhovi a vyhazují nám naše věci. Nic nechybí. Trávím krásné dva dny v této žijící metropoli. I když zde není tolik možností jako v Istanbulu, tak určitě za návštěvu stojí.
Loučím se s Ahmetem a ještě chci navštívit Ataturkovo mauzoleum, jedinou věc kterou určitě stojí za to navštívit. Kolo parkuji na vrátnici, procházím rámem, kontrola zda nemám zbraň a vydávám se po schodech k úžasnému monumentu, z něhož je výhled na část Ankary.
Zdolat třicet kilometrů aby jsem byl pryč z Ankary. Rozhoduji se mezi dvěmi cestami dle mapy. Volím tu, která je sice kopcovitější, delší, ale nepojedu stejnou cestou dvakrát.
Nahoru dolu. Za dva dny, nespočet kopců a průsmysků přijíždím do okresu Karabuk. Cítím jak jsem blízko. Sjíždím snad třicet kilometrů s vědomím, že tenhle úsek budu šlapat i zpět, ale co už vidím kouř ze železáren. Projíždím štiplavým ovzduším, které dusí a již jsem u cedule KARABUK.