Přejíždím do Kosova. Na hranicích na mě z okénka vykoukne usměvavý pohraničník s nášivkou REPUBLIKA E KOSOVES v modrých barvách. Ptá se kam jedu. Nejsem si jist, zda je vhodné říct, že do Srbska. Tak říkám že do Prištine a pak se uvidí. Důležitě mi na první stránku v pase vtiskne kosovské razítko. A jedem.
První kilometry vedou v krásných kopcích, krajinou kde jsou stále zdát nedávné boje. Ale rozhodně ne tak znatelně jako v Bosně. Všude na zdech jsou nápisy Fuck of Serbia. PDK a jiné. Vyjíždím z kopců a jedu po silnici, přímo do Prištině. Silnice nemá žádné krajnice, zato provoz je zde skutečně enormní v obou směrech. Potkávám spoustu oslav, svateb a jiných průvodů. Jako by zde všichni slavili, ač není státní svátek. Každý jezdí s vlajkou Albánie. Tak rádi by se k nim připojili. Měnou je zde euro. Nápisy na benzinových pumách ukazují 1 E za litr benzinu. Zda tak i naúčtují, to nevím. Na chvíli zastavuji u prodavače zeleniny. Trávím s ním chvíli a dostávám na cestu pár kusů rajčat. Na chvíli zastavuji u jedné autobusové zastávky. Posledních pár kilometrů jsem jel shovaný ve vzduchovém pytly za traktorem.
Sleduji slečnu, která očividně čeká na autobus. Ona nakonec není vůbec zajímavá, ale zajímavé je že snad každé druhé auto na ní blikne, některá i zastaví aby ji nabídli svezení. Nakonec odjíždí jedním z aut. Divím se a přemýšlím, zda je to místní způsob dopravy. Z lidí je stále cítit radost ze svobody a vůle budovat. V prostřed úvah u mě zastavuje pick-up a pán na mě mává. Nechápu a pokračuji v jezení slaných tyčinek. Pán vystupuje a nabízí mi zda nechci odvézt do Prištiny. Je to již jen deset kilometrů přemýšlím. Na stranu druhou si říkám, využít se má každá naskytnutá příležitost. Ač je to vše celé pochybné, zahazuji tyčinky a rvu kolo do auta.
Tak to je jízda. Tohle byl nejhorší a nejděsivější řidič, jakého jsem kdy poznal. Takový strach jsem neměl ani se zkouřeným řidičem kamionu v Turecku, který se během jízdy postavil na sedačce a začal hledat v horním kaslíku CD. Plný plyn, začít troubit a doufat, že se auto před námi uhne.. Ze 120 zagumovat na 50 - neuhlo. Nevadí myška doprava, kousek po chodníku a zpět na 120. Vše na palubovce divoce poskakuje. Už se před námi tyčí Priština. Jen říkám, aby mě zastavil, ale pán pořád opakuje, center, center. Tak ok. Sice nakonec přejel i centrum, ale zastavil. Hrdě mi ukazuje, co je rádio Priština, kde je největší kostel v Kosovu. Celé město vypadá velmi narychlo a dočasně zorganizované. Nakupuji v obchodu nějaký místní alkohol, pochoutky a opouštím město. Již za Prištinou mě pravidelně předjíždí těžká SUV a jeepy na SPZ, mají jen znak EU a čtyři čísla. Ty zde asi dohlíží na pořádek. Mířím ke Kosovské Mitrovici. Provoz oslabuje, přibývá aut se znakem EU. Domy jsou špinavější. Večer rychle zalézám co nejdál od cesty. Mám výhled na dva kopce jeden s pozorovatelnou a vidím i na mitrovskou katedrálu. Štekají zde blízko psy. Kousek ode mně je nějaký vojenský objekt. Já si umím vybrat. Vařím večeři, rýži s fazolemi, nějaké sušenky, kolu a rychle spát. Ráno s prvním svítáním mě budí hluk aut, později hlasitý hovor a celým okolím se linoucí písnička "you are my only friend". To jen vojáci si udělali párty. Pozoruji je zpoza "křoví".Jak odjeli vylézám, je chladno a vážně brzy ráno. Kolem je dokonce i lehká mlha.
Hned za první zatáčkou, jsem poměrně ztuhl. Na rovince stojí za žiletkovými dráty, obrněné transportéry a za kulomety sedí vojáci. Nejistě kličkuji mezi zátarasy, stále pod dohledem německých vojáků. To tady asi ještě neviděli. Spal jsem asi 200 metrů od jejich kontrolního bodu.
Vesele mávám na kulometčíka a raději jim mizím s vědomím že na má záda je pořád mířeno kulometem.
Vše se změnilo. Namísto albánských vlajek zde visí vlajky Srbska. Ceny již nejsou uváděny v Eurech nýbrž srbských dinárech. Auta zde jezdí bez SPZ, tak aby dali najevo že se nehlásí ke svobodnému Kosovu, ale že patří Srbsku. Zvláštní pocit to je. Všichni na mě koukají jak na nepřítele.
Kolem oběda si rozkládám na loučce u silnice stoličku a vařím rýži. Opět projíždí kolona evropského dozoru. Zpomalují a dlouze si mě prohlíží. Raději rychle dojídám a budu se snažit odsud konečně vypadnout. Vážně divný pocit, jsou zaparkovaná auta bez SPZ, lidé kteří si vás nepěkně prohlíží a stálá přítomnost vojska, to jsem zase někam vjel. Ještě zastavím v jednom autoservisu, aby mi WD-čkem "opravil" již značně uschlý řetěz a celé hnací ústrojí. Mechanik vědíc k čemu přesně slouží WD, mi vystříkal na celé kolo včetně brašrn půlku velkého spreje, tak že kolo sice nevrže, ale ani nebrzdí zato krásně všude špiní.Okolní krajina mi připomíná seriál M*A*S*H, takové pěkné kopečky tu jsou. Pozoruji mapu a odhaduji, kdy teda už budu na těch hranicích.
Konečně před sebou vidím "hranice". Ale jsou nějaké divné. Všude zákazy focení, vojenská technika, retardéry, ostnaté dráty a kulometná hnízda. Přijíždím a ihned se mě ujímá voják (převlečený kulturista) s vlajkou U.S.A na rukávu a druhý američan s blokem. Co tady do čerta děláte je první otázka. Ale, jen tak projíždím. Nechápou. Vysvětluji jim od kud a kam jedu. Nechápou, ale fandí mi. "A teď vážně, kudy jste přijel?" "Jedu z Makedonie." "Máte pas? A dostal jste do něj razítko?" Přemýšlím a uplně jasně před sebou vidím úředníka jak mi s radostí obtiskává na první stranu razítko Kosova." ANO". "Tak to je špatný, tudy nemůžete musíte se vrátit zpátky a jet nejspíš přes Bosnu." ptám se zda by to nešlo nějak jinak udělat? "Ne, teď jste tady ilegálně a pokud vás zkontrolují, jako že na hranicích vás zkontolují, tak to je na vězení." přichází třetí američan, zeptat se co tady dělá ten idiot na kole. Ostatní mu vysvětlují mojí situaci. Kýve hlavou a říká, že ho to mrzí. Už se chystám k návratu s tím, že do Srbska se asi nepodívám (vzhledem k razítku v pase asi hodne dlouho ne). "Pockej", vola na me ten posledni. "Jeste je tady sance, pokud mas nejake ID, tak muzes jet na nej.""OK" "Ale schovej si pas, poradne si ho schovej!" "tak jo chlapi diky." Jeste si me zapsali na seznam odchozich z Kosova a vstupujicich na uzemi Srbska.Ihned schovavam pas.
Žádné komentáře:
Okomentovat