Po rychlém průletu Srbskem, kdy jsem se zbytečně nikde nezdržoval, hned kousek za hranicí, mezi balíky slámy tvrdě usínám. Další den projíždím jen mořem kukuřice, občas na mě ze škarpy kouká nějaké konopí. Ono to nakonec není občas, ale celou cestu. Zda to je technické netuším. Jeden cykloturista mi říkal, že v Maďarsku se dá natankovat voda z veřejných pump. Nechci porušovat "výzvu" a kupovat vodu, proto koukám po každé pumpě a s každou zkouším zapumpovat. Místní na mě opět hledíí jako na blázna, když pumpuji starou pumpou, jež je dána na návsi jen pro ozdobu.Po mnoha pokusech konečně nacházím tu správnou modrou pumpu. Ono se ani nemusí pumpovat, stačí jen zmáčknout a už to teče. Paráda.
Opět překračuji Dunaj. To je vždycky takový milník. Přemýšlím, zda se nevydám podél Dunaje, ale zavrhuji a chystám se k Balatonu. Jdu nakupovat. Jaké to překvapení, myslel jsem že již přijali Euro a oni ne. Vrací mi zpět ve forintech. Jak jinak večer opět v kukuřici, což by nebylo nic nepříjemného. Ale vítr fouká tak silně že mi shazuje vařič i s jídlem. Plamen nezhasl a seškvařil mi kus karimatky a zbytek je zašpiněn vylitou "rajskou". Aby toho nebylo málo, někde poblíž je lov. Slyším výstřely. Jen doufám, že se nepoženou za divočákem až sem. Ráno mě zase budí traktor, který projíždí kolem. To vždycky vyskočím, zda nejede kombajn a neseče.
Konečně. Už by jsem měl vidět Balaton. Ale modrá hladina přede mnou vystoupí, až za baráky a hlavami spousty turistů. Usedám na lavičce a kochám se lesklou plochou. Mladý pár se vydává po kotníky ve vodě brouzdat po břehu. Ostrý hvizd píšťalky a paní na ně něco ostře volá. Je to zakázané. Dokonce zde kvůli tomu zřídili "pobřežní hlídku". Tak to ne, tohle se mi nelíbí. Odjíždím najít nějaký klidnější koutek.
Po pár kilometrech to vzdávám. Vše je obsazeno turisty, hotely, uristickými rezorty. Beru první pláž, rychle se schladím a opouštím Balaton.Podél něj vede pěkná cyklostezka. Užívám si jízdu ve skupině "cyklouristů" kteří se vydali na výlet z kempu do kempu. Obtloustlé ženy s nepříjemnými dětmi se pomalu sunou cyklostezkou v nedohledné koloně. Několikrát než je předjedu si z nich dělám srandu, že zavolám a všichni se snaží alespoň trochu uhnou, stejně nemám šanci projet. Definitivně je předjíždím až po silnici.
V posledním městečku na břehu Balatonu, si na dvě hodinky lehnu do stínu stromů v parku a spolehlivě usínám. Ačkoliv se traduje jaké je Maďarsko placka, od Balatonu jedu do pořádného kopce. No deset stupňů v Maďarsku? Rozhoduji se jestli zůstanu před Gorem či ho dnes ještě projedu, již se stmívá. Těším se domů, tak ho projíždím. Rychle nakupuju ještě 2 lahve pravého maďarského vína a hledám cestu z města.
Není to tak lehké jak se zdá. Opět všude výpadovky, ale jen pro auta. Tady si už netroufám jako na balkáně tam vjet. Volím "alternativní" cestu. Ta se čím dál tím více zužuje a mění se v neprostupnou džungli na konci ukončenou řekou. Obracím se. Cestou potkávám cyklistu. Ten mě ujišťuje, že nemám jinou možnost než jet po hlavní silnici. Nasazuji všechny blikačky, reflexní vesty a za úplné tmy šlapu jako blázen. Jen čekám na ten zvuk klaksonu s každým autem. Pravidelně a spolehlivě přichází.
Je těžké najít nějaké místo, všude podělané lesy, plné špíny, či neposekané louky. Ano spolehlivě za tmy "parkuji" pro změnu ve slunečnicích.
Žádné komentáře:
Okomentovat