CC1 - Depresivní Bulharsko

Projíždím hraničním pásem a nějaké pitomé trysky mě ostříkají desinfikací, hraničář se jen směje. Od hranic vede dvacet kilometrů dlouhá kolona kamionů čekajících na odbavení. Sunu se v opačném směru a mávám na kamioňáky. Opět jedu po dálnici, než se trmácet kdesi po vesnicích, jen následuji značku Sofia. Obouma směry jezdí neskutečné množství aut s německou SPZ, to turci, žijící v Německu se vrací na Ramadán domů, či již do Německa.
Baví mě značka že pokud teploty přesáhnou 35 °C, nesmí náklaďáky těžší 20 t na silnici. Večer si ustelu opět jen na zemi bez stanu, jak jsem si poslední dobou zvykl. Je to pekelně znát, že jsem opustil vyhřáté Turecko, v noci je už chladno a probouzí mě silné dešťová přeháňka. Dříve než stihnu postavit stan, mám všechny věci promočené.

Kdesi před Plovdivem, sbírám hrušky. když se u mého kola zastaví další cykloturista - Hans. Společně pokračujeme až do Sofie. Je to mazák, ačkoliv má staré rozvrzané kolo, dvě obrovské brašny, dokáže mi spolehlivě ujet. Nechci to přičítat tomu, že jede jen z Turecka ani faktu že má silniční kolo, snad jen tomu že je šlachovitým sportovcem. Cesta nás vede po málo rušných silnicích, ne jako první den. Kdy byla naprostá absence krajnic a silný provoz. Tady můžeme jet v pohodě vedle sebe. V Plovdivu, si v cykloservisu opravujeme kola, kupuji zámek, který jsem někde ztratil. Poslední dny jsem musel nechávat kolo odemčené i když jsem ho opouštěl. A to byly potom rachlé nákupy. Další večer přichází opět silný déšť. Aby jsme nejeli do Sofie po dálnici, zkoušíme silnici první třídy. V ní jsou ovšem obrovské vyfrézované kusy, plné vody. Absolutně bez aut, ty by zde mohli jet asi stejně rychle jako my. Nakonec i my to vzdávácyklistůmme a posledních pár kilometrů ženeme do Sofie po dálnici. Pravidelně se střídající o první místo a druhý je jen skrytý ve větrném stínu. Daří se nám takto ujet i cyklistům na silničních kolech.
Sofia. Prostě krásné město. Sice zde samozřejmě narazíte na pozůstatky komunismu, avšak stejnou měrou jsou zastoupeny moderní stavby.
V Sofii se loučíme. Ačkoli jsem neměl v plánu jet do Kosova, nakonec si řikám že když už jsem tady, tak by to byl hřích. Jedu směrem na Skopji. Krajina se opět změnila a je více zelená a neobdělávaná. Jen jedna věc mi hodně vadí. Na každém veřejném místě zastávky, sloupy i vchody do domů jsou oblepeny vzpomínkami na zemřelé. Působí to značně depresivně. Místní jsou navíc více uzavření a již se nestává, že by mávali jako se tomu stává v Turecku.
Další den po ránu potkávám Mika, je na cestě kolem světa. Dáváme se do řeči a trávíme spolu čtyři hodiny. On nikam nechvátá, denně jezdí do 60 kilometrů a užívá si cestu.

Ještě předjedu nějaký koňský povoz, pána s oslem a jsem na hranicích s Makedonií.