Konečně! když jsem vyjížděl nevěřil jsem že dojedu až do Turecka. Well done! Mám další turecké razítko v pasu, kluci si vyřizují víza a už projíždíme přístavním městečkem Češme. Úspěšně ztrácíme Chrise a když ho hledáme tak se ztrácíme navzájem. Miluju to, projíždět těmito úzkými uličkami s východním ruchem, prodavači jež mají své stánky do půlky ulice a hlasitě vyvolávají. Aniž by jsme se jakkoliv domluvili všichni se setkáváme pod hradbami starého městského opevnění. Jedeme směrem na Izmir. Silnice je opuštěná, nikde ani auto. Slunce praží a asfalt je rozteklý a lepí se na kola. Stoupáme do táhlého kopce a dochází nám voda. Postupně vypijeme všichni své zásoby a máme posledního půl litru. U první mešity zastavujeme a ačkoliv je stále ve výstavbě, voda je už do fontány zavedena. Hltavě ji pijeme, každý z jednoho kohoutku. Ještě chvíli odpočíváme v příjemném stínu. Opouštíme na chvíli moře, aby jsme přejeli na druhou stranu poloostrova. Krajina je najednou suchá, vyprahlá a bez vegetace. Stoupáme do kopce, odměnou jsou nám opět výhledy na vzdalující se pobřeží a pomalu stoupajícího a nadávajícícho Chrise.
Cestou vidíme na protilehlých kopcích velké obraze snad vyskládané z kamenů, snad vybetonované. Podél cest jsou cedule, ukazující že se jedná o vojenský objekt a focení je přísně zakázáno. Jsme v Tepeciku, zpět u moře a chystáme se najít místo na spaní. Zkoušíme se ptát na camping. Zatímco na jednom místě nám říkají 5 TL za osobu (samozřejmě ve vlastním stanu - bohužel není zde zavedena voda) v druhém kempu nám říká dvacet dohromady, jdeme s ním tedy dovnitř. Ukazuje nám místo, kde můžeme stavět stan. Prozřetelně chceme platit dopředu. Později z pána vypadá že 20 za každého a když dodá Euro, klepeme si na hlavu a vesele se s ním loučíme. Spát na betonu ve stanu, mezi spoustou karavnistů a za dvacet Euro? Díky nechcem.
Snáší se noc. Jedeme směrem k moři a později nacházíme krásný camping spot, který je vyvýšen nad hladinu moře tak, že nemusíme mít starost o další noční koupel.
Další den jedeme podél pobřeží a v plánu je návštěva Efesu. Tuto cestu už znám z loňského léta, kdy jsem Turecko projížděl stopem. Bohužel touhle dobou ještě fíky u silnic nejsou zralé. Cestou si užívám "být zpět". Kupujeme pidu, čig kofte, kebab, ayran vše na co si vzpomínám chci mít znovu. Cestou zastavujeme u pouličního prodavače ovoce, jenž přímo před námi vylisuje několik pomerančů, jen aby jsme měli dostatek energie na další cestu.
Efes, konečně. Minule jsem navštívil pouze část se spícími mnichy. Nyní kupujeme lístky i do tolik slavné arény s knihovnou. U okénku usmlouvávám že jsem turecký student a kupuji studentskou kartu, jež mě opravňuje ke vstupu na turecké památky. Efesus je plný turistů, každý chtivý své fotografie. Kola po menších problémech s ochrankou, parkujeme u zdravotníků. Slunce pálí, je kolem poledne a jsme tlačeni davem skrz alejí, až k hlavním atrakcím. Jen se smějeme divadlu pro turisty, kdy se za nějakou finanční odměnu mohou vyfotit s herci (ukázka typických řemesel). Procházíme theátr, obdivujeme monumentální knihovnu a stoupáme i do kopce podél něhož jsou spousty úžasných útržků historie, jež jsou pro nás jen dalšími nudnými šutry. S Jordnem se jen snažíme zůstávat co nejdéle zůstávat ve stínu a neztratit Chrise z očí. Vracíme se a diskutujeme, že stejně každý přijede z dovolené a řekne jak je Efesus úžasný, snad jen aby nebyl za idiota že za ten výlet utratil tolik peněz. Ale já mohu říct, že v Turecku jsou mnohem lepší místa kam jít. Do dalšího právě směřujem. Pamukkale!
Za Aydinem se dáváme do řeči u prodejce ovoce. Říká ať dnes spíme v ovocném sadu zde. Nabídku přijímáme, ihned stavíme naše ležení. Chlápek je z něj nadšený a moc se mu líbí naše stany. Až poté nás vede, za majiteli sadu aby jim oznámil, že zde dnes v noci spíme. Přicházíme k nim již v noci. Odhrnujeme větve stromu a jen sledujeme záda prodavače. Najednou se před námi objeví světlo, nechápavě sledujeme o co tu jde. Uprostřed bazénu plného vody, která stále přitéká a také přetéká je stolek, dvě židličky a chlápci zde popíjí Raki. I my máme plné boty vody. Prodlužovačka hozená v promočeném trávníku, kde je vody nad kotníky je jenom třešničkou. Problem yok!Prodavač nás zve ještě na večeři. Jeho žena připravila výborná rýží plněná rajčata. Cpeme se. Doslova.
Brzy ráno by jsme chtěli opustit ležení s plánem jet dokud je chladněji. Neplníme a odjíždíme kolem desáté. Cedule podél cesty jsou povzbuzující. Ankara 600 km a podobně.
Ve větším městečku, zatímco dáváme s Chrisem polední siestu a já garaj kokoreč, Jordan hledá auto servis, který bude ochotný mu opravit stojánek. Po hodině nás Jordan jede vyzvednout. Je hned v servisu o ulici vedle, kde mu šest pracovníků z okolí přidělává stojánek pomocí drátu. Sice by stačili dva dráty, ale vítejte v Turecku. Tvrdím klukům jaká je tady pěkná rovina, až k pamukkale. Tak si to pamatuji, ale první dlouhatánský kopec mě vyvádí z omylu. ?? Ono, se to z toho auta tak nepoznám obhajuji se funíc do kopce. Minule jsem jen zdvihl palec a už jsem uháněl. Pomalu stoupáme do kopce. Stále naslouchajíc, zda nějaký kamion či traktor nepojede. Už víme na které kamiony máme nějakou možnost se nalepit. U cisteren je to například nemožné. Ale už slyšíme typický zvuk přetíženého kamionu, poomalu funícího do kopce. Chce to mít natrénováno. To my už máme. Když je těsně za námi a začíná předjíždět, chce to zařadit těžší převod a rozšlapat to co se dá. Pedály i kliky praskají, střed skřípe, ale 20 km/hod je dosaženo. A pak ještě trochu zrychlit a chytit se buď korby, řetízku či čehokoliv. Já jsem to s Chrisem stihl, ale Jordan dostatečně rychle nezjistil. Řidič troubí a ukazuje na nás zvednutý palec, stejně tak proti nám jedoucí auta, všichni se jen usmívají a povzbuzují. Na vrcholu čekáme na Jordana. Po rovinkách jedeme s Jordanem první a vždy počkáme na Chrise. I tentokrát stále se ohlížejíc, zda se již neobjeví, rozhodujeme se počkat na něj. Kolem nás projede kamion a za ním visí Chris a směje se jako blázen. Kamion jel nejméně čtyřicet, rozhodně to nebyl jeden z těch pomalých. Musíme se smát a zároveň se strachujem. Chris za kamionem doslova vlaje a každá nerovnost ve vozovce s ním pořádně zacloumá. Za chvíli nám zmizí z dohledu. Pěkný sputér. Jen se na sebe s Jordanem kouknem, nasedneme a začneme snad nejbláznivější stíhací závod v historii. Plně naloženi, po více než sto kilometrech, to ženu po rozpáleném asfaltu na 3/8. Po půl hodině doháníme stále se smějícího Chrise. Vysvětluje nám, že kamion chytil když zastavil na červenou. Přestože se ho řidič snažil setřást, a upozorňoval ho troubením, tak se držel a pustil až pár minut poté co nás minuli. 
Spíme kousek od Pamukkale. Zítra tam budeme hned po ránu, je náš plán. K přírodnímu úkazu to máme jen 13 kilometrů. Spíme na fotbalovém hřišti, mezi taaakhle velkými mravenci.
Chris je se svou láskou ke zvířatům u vytržení. Vše fotí. Poté nám ještě musí ukázat všechny, králíky, slepice, kuřata, kočky. Vracíme se špinaví od trusu a se slámou ve vlasech. Před domkem mezi tím vyrostl stolek se židlemi. Voda se již v malých kamínkách pomalu vaří a my chápeme, že už nejsme turisti, ale hosté. Usedáme. Na stůl přináší starý muž mísu plnou zeleniny a ač nemá již téměř žádné zuby, směje se na nás. "Organic!" upozorňuje nás. Cola, čaj. Mamka smaží ty placky s vejcem a zeleninou, jako Borek. Jíme a moc si pochutnáváme. Mají očividnou radost, že nám chutná. A smaží a smaží. U stolu sedíme jen muži. Ženy smaží a jedí na zemi. Ale rozhodně to nevypadá jako jakékoli odstrkování! U stolu navíc není místo.Jsme již najedeni na další dlouhou cestu. Ještě ze slušnosti dojíme co nám bylo nandáno na talíř a bráníme je, aby nám již nenandavali. Mamka nám ještě zabalí každému placku na cestu. Společně se fotíme a loučíme. Jste zde vždi srdečně vítáni, upozorňují nás. Jsme dojati, jak srdeční zde lidé dokážou být.
Zdoláváme posledních pár kilometrů k Pamukalle. Je po druhé hodině odpolední a my jsme konečně zde. Po dlouhém dohadování, kde můžeme zaparkovat kola, je nakonec zamykáme i přes námitky u zábradlí.
Jak úžasný je toto místo. Ač jsem zde podruhé, stále je zde wow efekt. Válíme se v jezírkách, stavíme přehradu v kanálu až máme krásnou vanu. Snad dvě hodiny se jen válíme. Cestou zpět, na stejném místě, kde jsme měli vanu potkáváme Mary. Svět je tak malý. Potkali jsme ji v Thesalonikách a loučili se s tím, že ona jde přímo do Istanbulu. Ovšem ona využila šanci výletu z Istanbulu na Pamukkale. Svět je malý. Znovu se skvěle bavíme, než Marry odjíždí autobus. Kluci, chtějí jet již odsud přímo do Istanbulu a nejlépe autostopem i s koly. Loučím se s Chrisem, který se jde poptat autobusáků, zda by je nesvezli i s koly do I-bulu.
S Jordanem se pomalu vracíme mezi troskami staré civilizace a přemýšlíme co jsme zažili. V "běžném" životě krátký čas, ovšem my toho prožili tolik. Známe se tak jako jiní po celých letech. Jordan mi na památku dává vlastnoručně vyrobený skleněný přívěsek. Moc si toho vážím. Sníme ještě Borek od mamky a loučíme se. To je život.
Zatímco Jordan opravuje svoje opět ušlé kolo, já už valím z kopce. V půlce zastavuji na krátký chat s turkami, kteří také cestují na kolech. Jedou jen pár dní, ale rozhodně mají můj respekt, vzhledem k množství zavazadel která vezou.Ihned ve vsi Pamukkale se chytám vozu u traktoru a nechám se táhnout až do Denizli. Rád by jsem dneska ujel co nejvíce kilometrů je jen možno. Za celý den máme snad jen dvacet a už je po šesté večer. Cesta naštěstí dneska utíká rychle, v kopcích používám opět kamiony a tak večer ulehám se sto kilometry v blízkosti solného jezera.
Žádné komentáře:
Okomentovat