Ihned za hranicí potkáváme dredatýho klučinu z Rakousku, jak se snaží stopovat do Istanbulu. Good luck guy. My pokračujeme na svých osách. Šlapeme do dlouhého kopce s přestávkami na divoké švestky. Za chvíli už jsme jich přejedení, ale stejně se u každého dalšího zastavíme, jen jako záminka k odpočinku. Auto jež nás právě předjelo prudce zastavuje a z auta vychází náš rakouský přítel. Majitel auta ho vyhnal, aby se nás zeptal zda nehledáme místo na spaní. Jeho hotel je nám k dispozici a když se tam ubytujeme všichni čtyři, dlouho přemýšlí, tak to budeme mít za cenu tří a půl osoby. Ovšem naším dnešním plánem je spát zase u jezera. Už sníme jak se u něho vyvalíme. V první vesnici se snažíme koupit něco k jídlu. Je neděle. Nacházíme jeden hoodně drahý obchůdek, ale co máme dělat. Jen se snažíme najít nějakou pekárnu. Místní nám dávají zase zeleninu for free, snad že se jim nechce počítat kolik stojí ta troška, či z důvodu, v který věřím, že lidé jsou všude dobří. Nakonec nám ve vsi seženou pekaře který nás zavede do jeho pekárny a prodá nám včerejší chleba. Wie viel das ist kosts? Dreizig! Was dreizen? Ein, zwei, drei. What? One, two three. Dáváme mu euro a půl za malý chlebík a dlouho se smějeme one, two ,three. Už jsme blízko jezera. Jedno míjíme. Ale snažíme se dosáhnout jiného. Když to tady vezmeme doprava, určitě tam budeme dřív. Zatáčíme do lesa po malé cestičce. Ta se zužuje až nakonec zmízí. Pokračujeme řeckou junglí, tlačíme kola na násep a pokračujeme pár desítek metrů po kolejích. Plní škrábanců a pohmoždění jsme na asfaltce, stejné z které jsme odbočili. Už je opět šero, když se zakempujem mezi hejnem komárů na břehu jezera v jablečném sadu. Vaříme jídlo a přemýšlíme, zda bude pršet. Nebude říkají američani. V noci mě budí prudce zvedající se vítr a hlasy američanů, kteří se snaží rychle natáhnout plachtu na stan. Krátká zato vydatná sprcha stačí na to, aby jsem ve stanu plaval.
Všechny značky psané řečtinou a latinkou. Bohužel pro nás je latinka často začáraná sprejem. Tak luštíme. Ve městě se osvěžujeme ve fontáně. Jdeme na internet do kavárny. Majitel když vidí, jak se dlouho rozmýšlíme co nejlevnějšího si objednat, bereme studené kafe za 3 E, nám k tomu přidává ještě bagetu. Stihneme ještě použít koupelnu. Kavárna je vtipná. Otevírají v 10, polední pauza a ve tři hodiny nás vyhání, že již zavírají. Tak už se nedivíme jejich ekonomické situaci. Thessalloniki. Po delším hledání a ještě delším bloudění nacházíme náš výborný hostel.
Ubytováni jsme během chvíle. K dispozici máme celou jednu část hostelu. Tedy malý domek s kuchyní, koupelnou a vším co potřebujeme. Jen se ubytujeme jdeme hledat obchod, aby jsme nakoupili. V prodejně nám prodavač obsluhující v úseku zeleniny, váží poloviční meloun, než jaký ve skutečnosti máme a jeho nálepku dává na náš 6 osobový. Nakupujeme spoustu věcí a taky řecké ouzo. Plán je jasný. Po dvou hodinách co jsme znovu hledali náš hostel, otevíráme vychlazené ouzo. Pijeme ho spolu s džusem, ne naředěné ale shoty. Z večera si nadále pamatuji jen záblesky. Kdy popíjíme pivo, dopíjíme whisky, kterou jsem vezl z česka, dostáváme těstoviny s omáčkou od izraelského chlapce, zpíváme a děláme na hostelu neskutečnou párty. Jsem si poměrně jist, že nikdo zde na tento večer nezapomene. Ráno se probouzíme s kocovinou jako ruský marš. Marně společně probíráme co se večer asi tak událo a kdy jsme upadli do spánku. Raději potichu bereme kola a vypařujeme se nakoupit jídlo a palubní lístky na zítřejší plavbu do Turecka. Je to nezvyk jet opět na kole, ať již vinou kocovinky či toho, že kola nejsou naložená. V prodejně s lístky se dozvídáme, že loď nám odplouvá již dnes v půl druhé. Rychle přehodnotit plány. Ok, bereme lístky za 40 E. Snažíme se zase najít cestu na hostel. Cestou se stavíme v obchodě. Chris je totálně out, všechny věci mu padají z rukou, do všeho naráží. Jsme v obchodě opět za exoty. V malém obchůdku se snažíme co nejlevněji nakoupit zásoby na plavbu která má zabrat 20 hodin. Plechovky s Dolmades, fazolemi, spousty zeleniny, obrovský meloun a tak.
Na hostelu se bezproblémově domluvíme s majitelem, že nám vrátí peníze za další noc a že tam můžeme do té půlnoci zůstat. Volné kafe, prý chápe jak se cítíme. Mamka majitele nám dává k obědu těstoviny, prý nás taky chápe. Máme se jako králové a jsme tu pravými pány hostelu a to po jediné rušnější noci. Každý nás zná (škoda, že my si je nepamatujeme) a staví se popovídat. Popondaváme židle spolu s postupujícím řeckým sluncem tak aby jsme byli stále ve stínu. Jordan vydrnkává melodii na kytaru, holčina z Argentiny zpívá a přibrnkává na ukulele. Kocovinová nereálná atmosféra. Pročítám noviny: "In the heat of the Moment - Temperatures soared this week 40C." Tak fajn, ani pro řeky tyto teploty, v této části nejsou běžné. Proto jen posedávají ve stínu a popíjí laté. Jen tak si vyjdu do spletě města, podél hradeb. Město je skutečná bytost s tlukoucím srdcem.Večer. Máme naložená kola, ale než sedět v klidu na zadku, jdeme zkusit najít restauraci v které Jordan před pár lety byl a jenž je prý úžasná. Spolu s námi jde slečna, jiý jsme potkali předešlý večer, kanaďanka Merry. Máme srandu, že zatímco já když provedu něco na co nejsem hrdý a někdo se mě ptá odkud že jsem, odpovídám z Polska, stejně tak američani říkají, že jsou z Kanady.
Již po několikáté během naší cesty a nejméně tisíckrát to budeme ještě vysvětlovat, říkáme odkud kdo jsme a odkud kdo jedeme. Vtipné je, že zezačátku jsme vysvětlovali, Jordan US Maroco 6 měsíců, Christ US Spain 5 měsíců, Já CZ czech 1 month, postupně jsme vyprávění zkrátili na US, Europe a 4 měsíce.
Spontáně jdeme z restaurace na hrad, jenž ční nad městem. Nakupujeme tři láhve vína a sprite. Sedíme na hradbách a koukáme na zářicí město pod námi, jež je obklopeno mořem. Pod našimi nohami hraje muzikant na kytaru a tlumeně brouká melodii. Je dopito. Rychle pro další tři lahve. A pak znovu. Dokázali by jsme zde sedět, popíjet, klimbat nohami a užívat čas ještě hodně dlouho, nicméně nás vytrhává přijíždějící ferry a skutečnost, že na něm máme být za 45 minut. Ještě s lahvemi vína se klátíme "směrem" k hostelu. Cestou míjíme uličku v které sedí parta na zídce před domem, hraje divoké balkánské rytmy na saz a prozpěvuje krev-rozproudějící melodie. I hned nás zvou, ať se k nim přidáme. Když jim řekneme odkud kdo jsme ihned máme v rukách lahve s ouzo, vybídnuti aby jsme si došli prohlédnout vnitřek domu. Tak se sami, bez dozoru (neskutečná důvěra) procházíme po řeckém bytě. Bohužel se musíme rozloučit a jít na loď. Ještě jako odměnu za to, že konečně vypadneme z hostelu, dostáváme od majitele plnou tašku místní odrůdy rajčat. Sjezd k moři se více podobá bezhlavému pádu. Ovíněni se proháníme jednosměrkami, kličkujeme mezi auty, chytáme meloun jenž nám utekl ze síťky a hledáme správný vstup na platformu z které nám loď odjíždí. Zvládli jsme to! Je přesně půl druhé a vrata se zavírají.
Žádné komentáře:
Okomentovat