Kola zafixujem v podpalubí. Kluci říkají, že trikem je vzit vše co budu v průběhu cesty potřebovat sebou nahoru, že pozdějši přistup nebude možný (není tomu tak). Tak pobírám všechno jídlo, vodu, věci na spaní a s plnou náročí srážím posádníka kontrolujícího lodní lístky. Procházíme luxusně vybavenou jídelnou, mezi kajutami, společnými prostory a schodišti. Všude jsou již zakempovaní spoluplavci. Mají ustlané ležení a chystaji se spát. Překročit je není většinou problém, oříškem je až čtyřčlená rodina, která spí na podestě. Dlouho odhadujeme situaci. Opatrně dáváme dvojskok s mezipřistáním mezi mimčem a mamkou. Ani se nevzbudili, přestože tímhle způsobem to přes ně krosí celá horní paluba. Jsme na vrchu. Běžíme na záď a stavíme naše nocležiste. Nenápadně odsud vystrnaďujeme chlápka. Snažíme se mu naznačit či vsugerovat, že chce odejít. Obestavujeme ho batohy, hned vedle dávám spacák. Christ natahuje hammock a Jordan karimatku. Pán odchází. Se vzdalujícím a potemňujícím obzorem pobřeží se rozsvěcuje obloha, jež je na moři plná hvězd.
V průběhu noci se moc nevyspím. Absence karimatky v kombinaci se silným větrem, kouřem od motorů a nepřetržitě štěkajícím psem je hrozivá. K ránu se již nedá v tom kouři být, cítím se přiotráven a je mi zle. Shodujeme se, že buď hodíme psa do moře, či lépe majitele. Pes k ránu už jenom chraptivě štěká. Dáváme mu vodu a něco málo k žrádlu. Sice je to smutný, ale už nás svým štěkotem fakt síří. Suneme se po palubě tak aby jsme byli neustále ve stínu komínu. Slunce začíná pálit. Kolem 11 přichází majitel psa jako by nic. Vezme ho na pěti-minutovou procházku, vrací do klece a odchází. Pes začíná štěkat znovu. Blázinec!
Přemisťujeme se do trupu lodi. V krásně nově vyzdobené společenské místnosti si vaříme na benzínovém vařiči oběd. Posádka lodi nás nelibě pozoruje. Jak krájíme rajčata, otevíráme fazole a vše mícháme v ešusu. Po obědě několikrát usínáme ve více či méně možných pozicích, na supermana, rybáře, položeni na židlích, zlomeni přes židli. Na první zastávce (na jakémsi řeckém ostrovu) se uvolňují krásné, látkou potažené sedačky v rohu místnosti. Ihned okupujem. Na záchodech nás dostává podtlakový systém splachování, několikrát to musíme zkusit. Je to fajn, hlavně ten zvuk VZUM. Z kabinky nás dostává až netrpělivý cestující. Nevěřícně zírá jak vycházíme z kabinky, proč byli v kabince tři cestující a několikrát splachovali? vidíme mu na očích, raději nevysvětlujeme nic.
Nějaký čas hrajeme karty a dostáváme nápad obětovat melouna. Krájíme krásný šťavnatý plod. Při dalším poctivém dělení, kdy se fotíme a vtipkujeme, že toto je pravděpodobně nejvtipnější místo kde jsme jedli meloun a zároveň že by jsme měli založet stránku letseatwatermeloon.com, přibíhá uniformovaný chlapík a řecky, silně gestikulujíc se nám snaží zakázat aby jsme pokračovali v pojídání. Přestože chápeme co chce, usmíváme se na něho a se zdviženým palcem ukazujeme na meloun.. Yeah, really tasty. Za dvě minuty přichází znovu tentokrát doprovázen snad samotným kapitánem či přinejmenším navigátorem, který nám anglicky vysvětluje, že je neakceptovatelné jíst zde meloun a znečišťovat loď. Uklidňujeme ho, že nic neznečišťujeme a opatrně skrýváme loužičky šťávy na stole, jen aby nedošli pro dělostřelce. Dáváme se do hovoru, odkud že jsme. We are from Canada and he is from Poland, automatická odpověď. Tak dobře kluci, ale rychle to dojezte.
Jen dojíme a poctivě uklidíme přichází starší dáma, která právě nastoupila na loď. Suveréně si k nám sedne jako by nic. Sice jsou zde spousty volných stolků, ale jak je libo. Kde se vzali tu se vzali její 4 řecké kamarádky a mačkají se do našeho kupíčka. Místo na pohovce jsem neuhájil a beru zavděk židlí. V průběhu ruce nohy rozhovoru, mícháme zeleninový salát ke svačině. Každá paní vytahuje z kabelky nějakou zeleninu, ovoce, cukroví a dávají nám ať jíme. Je to fajn, opět hodujem. Jen zachytáváme pobavený pohled člena posádky - vzdal to s námi.Na další zastávce v rychlosti proběhneme ostrov. Babči nám hlídají věci.
Je deset v noci. A my jsme na řeckém ostrovu Chios. Čekáme s koly za zdí z lidí a mopedů namačkaných u východu. Už nám kolování chybělo.
Projíždíme celé město po pobřeží, kupujeme pivo. Kde to dneska zalomíme? Jedeme pořád podél pobřeží, všude to žije. Ještě v jedenáct v noci se na nábřeží prodávají knihy. Nacházíme pláž na které je jen jeden pár a kolem se ani moc lidí nepotlouká. Dnes stany nestavíme. Leháme na kamennou podušku-na prasáka, ne daleko od moře. Ještě chvíli hrajeme na kytaru, harmoniku a usínáme.
UIAAAA!, UAAAA! nechápu co se děje. UAAAA. Ozývá se nezeslabující hluk, instinktivně ještě ve spánku vyskakuji, z naštěstí nezaplého spacáku, beru ho i s karimatkou a táhnu o pár metrů dál, zároveň táhnu i naložené kolo. UAAAA! Myšlenky se jen pomalu skládají v obraz toho co se děje. Dochází mi to. Moře se nám v noci jaksi přiblížilo. Nevím zda mě vzbudilo pronikavé křičení, či fakt že jsem do půli těla a spacáku mokrý. A teď co se dělo. Zatímco já jsem spal nohama k moři, Christian si lehl podélně s pobřežím, pak položili stan naplněný věcma, tak aby nebylo snadné je ukrást a pak ležel Jordan. Takže když přišla, ať již příliv či trajektem způsobená velká vlna, Chrise celého ve spacáku spláchla a přerolovala. Ten si ve spánku myslel, že ho to chce stáhnout do moře, a snažil se zachránit. Jordnův úhel pohledu je mnohem zábavnější, ale stále pravdivý. Jordan s první vlnou vyskočil a ve spacáku přeskočil stan s věcmi a ležíc na Jordanovi, neskutečně křičíc (skutečným křikem plým zoufalství a neskutečného strachu, vždy když na ten zvuk vzpomenu jde mi mráz po zádech), mávaje rukama a panicky gestikulujíc. Jen si pamatuju Jordanovo uklidňování Thats OK, thats OK.. Jordan ani nevěděl že křičí. Ač jsme z tohoto měli srandu ještě dlouhých pár dní, vím že to byl asi jeden z nejsilnějších zážitků z celého výletu a ten křik nezapomenu. Myslím, že jestli v tuto ranní hodinu se někdo procházel po nábřeží, utíkal se zmrzlou krví v žilách pryč přemýšlejíc o vraždě. Ráno sušíme spacáky. Kupujeme lístky do Turecka. Ačkoliv tureckou stranu můžeme krásně vidět, za lístek platíme 25 E. Žbrbláme, že nemít kola tak to raději přeplavem. Kluci chtějí utratit zbývající Eura. Jdeme do pekárny a ukazujíc pár mincí, ptáme se co můžeme koupit. Prodavačka nám nandavá spousty pečiva i sladkostí. Nevěříme, že nám to může stačit a ještě ji upozorňujeme, že máme tak 4 Eura. Ona se jen usmívá a ani ty nepřijímá. Stejně tak zeleninu dostáváme zadarmo. Řecko se s námi loučí pěkně. Znovu nalodit, na lodi jen stihneme sníst sendvič a už jsme v Turecku. Jsem doma!
Žádné komentáře:
Okomentovat