CC1 - Srdečnou Albánií

Ihned za čárou se cesta opět změnila na prašnou s kameny místo dělicí čáry. Šlapu a přemýšlím co mě tady může čekat. Po nějakém kilometru se cesta mění na asfaltovou, nově nalepenou, aby se o kus dále zase ztratila. Mercedesi vesele poskakují po rozmlácené silnici. Podél cest je na obdělávaných políčkách tabák. Jedu albánskou nížinou s vysokými horami po levé straně. Mnoho dobře zachovalých bunkrů všude kolem se hrbí. Navštěvuji první město Shkoder, které mě překvapuje moderní architekturou, která se prolíná se starou zástavbou. Přímo z hlavního bulváru najednou na vás trčí mešita. Rychle si měním nějaké šušniky - albánské leky. Nijak to neřeší, z ruky do ruky bez jakéhokoliv úřadování. Nevěděl jsem jaký je kurz, ale myslím si že mi dal dokonce i víc, než měl.
Je den mých narozenin, teploměr ukazuje čtyřicet stupňů a šinu si to přímo na Tiranu. Mercedes, mercedes, osel, kráva. Blíží se večer a už se stmívá. Uháním po dálnici, bez světel, zato s pivem v ruce. Už je vážně šero. Proti mě jede v protisměru policejní auto. Vyhybáme se a oni vesele mávají. Tak tohle u nás není možné. A kde je? Vítejte v Albánii.
Podél cesty jsou spousty prodavačů s melouny. Zase na mě u jednoho mávají, tak zastavuji. Po krátké konverzaci už mám v každém batohu melouna. Sladké žluté, i červené.. Hned mám na kole o pár kilo víc. A během párset metrů mi doslova skákají do cesty, aby jsem zastavil a popovídal. Usedám tedy do stínu rákosové budky a povídáme. Sice znalost jazyků je nulová, ale já už vím jak povídat v těchto případech. Ale už to začíná být stereotyp. Nemůžeš odjet bez melounu! Vždyť už mám čtyři. Sem se ještě vejdou dává mi dva tak, že zadní brašny nejdou zavřít. Tak takhle naložené kolo jsem ještě neměl. Prodavač melounů.

Nikde není možné najít volné místo na spaní. Vždy a všude na mě vykoukne nějaký vysmátý albánec. A na jedné z mnoha opuštěných benzinových pump se mi spát nechce. Vybírám první pole u silnice, na kterém je trochu možné se skrýt před hlukem z dálnice. Pole tu obdělávají dva muži.
Ptám se, zda mohu postavit stan. Ano, není problém. Pomáhám jim naložit seno a už je mi zakázáno stavět stan. Pomáhám mu hnát krávu domů. Tlačím kolo do kopce, držím ho jednou rukou, div si nerozbiju hubu a druhou rukou šlehám krávu po prdeli, aby vyjela násep na dálnici. Je šero a my jdeme v protisměru dálnicí. Pak jí dokonce přecházíme. Mají tady mezeru ve středních svodidlech, vyříznutou asi flexou, tak aby jedna blbá kráva prošla. Jdu k ním domů. Hned na uvítanou jim dávám tři melouny. Tady se o mě starají jako o krále. Tady je sprcha, ručník, šampon, mýdla, čisté oblečení a dokonce mi nabízí i  svoje čisté spodky. To odmítám a beru si svou slavnostní, bílou košili. Diskuze vázne. Nejvtipnější je babička, které je jistě přes osundesát, zuby nemá, vyhublá na kost, ale jak je čilá. Taková jak ze slunce seno. Hned ve dveřích mi dává pusu na obě tváře a "muchlá" mě. Během chvíle přibíhá s obrazem v němž jsou zarámovány fotky jejích dětí, manžela a i její. Ukazuje jaká byla krasavice. I trošku rusky ještě zna. Za chvíli je stůl plný albumů s fotografiemi. Svatba, dovolená, první dítě, druhé dítko, dovolená. Z televize vyhrává balkánská hudba. Přichází manželka hrne fotky ze stolu a servíruje večeři. Kysanou zeleninu, brambory, vaječnou omeletu, mléko, pivo... Až mám strach aby jsem se z toho ne..
Ukládají mě. Ráno, hned po snídani a kávičce se loučíme. Určitě přijeď zase. Lani se jmenoval.

K obědu meloun, svačině meloun. Je to fajn v takovémhle horku.
V nekontrolovaném ruchu se probojovávám k centru Tirany. Pruhy všichni ignorují, stejně jako jednoho kličkujícího cyklistu. Vydatně troubí.
Nestačím se divit. Chlapík si to téměř v centru Tirany, přifrčí s kolečkem plným zvířecích (alespoň doufám) vnitřností a shodí je z mostu do potoka.
Neskutečný bordel kolem. Zkouším najít centrum Tirany, ale není zde nic zajímavého k vidění. Jen pár asi úředních budov a o kus dál jakási pyramida. Kupuji si Ček Pilsener beer. Které má být údajně from Czech, ale nikdy jsem ho tu neviděl. Slušnou chvíli se kochám na křižovatce, která i bez policisty funguje. Klakson a jedu. Mercedes, mercedes 190D, E, ..Kousek za Tiranou začíná prudké a dloooohé stoupání. Mířím na Elbasan. Nesnáším to nesnáším! Nadávám a stoupám a stoup. Výhledy jsou mi odměnou. Pádu do údolí brání kamenná, nízká "svodidla", která místy i chybí. Vzhledem k absenci krajnice, se držím spíš ke středu silnice. Jsem na vrcholu. Projíždím kolem restaurace. "Hey!" otáčím se kdo na mě volá. Vidím naložená kola a tak jdu na chat. "Tipuju že jsi ze Slovenska" hned mě uzemní chlapík. Nevím co říct, jsem zaražen a překvapen. Vzpamatovávám se. Dáváme se do příjemného hovoru. Je to Kamila s Martinem, kteří jedou už svojí několikerou cykloexpedici, tentokrát s názvem Z Athén domů. Vypráví příhody z cest, které mě vždy baví poslouchat a srovnávat. Varují mě, že na cestě do Makedonie je velký dlouhý kopec. Taky po rozhovoru měním touhu navštívit Kosovo-prý tam není bezpečno a děti háží kameny and so on. Tak bohužel. Loučíme se, jedeme každý jiným směrem. Oba však budeme klesat. Já si užívám luxusní sjezd až do Elbasanu.
Celou Albánií se line po kraji silnice taková posraná rýha, která je o (nejvíce 2 cm) hlubší než zbývající povrch a je zrovna na takovém místě kde cyklista jede.

Nabírám zase spoustakrát vodu z pramene tryskajícího ze skály. Nevím jak to dělají, ale kouká gumová trubka ze skály a teče voda. Výborná, studená voda. Jedu kolem řeky a i večer kempuji na jejím břehu. Uvařit rýži a spát. Ráno si dávám koupel v řece, jak to probere! V prvním městě se ke mně přidává tak 16 letý kluk na kole. Chvíli jede vedle mě tiše a pak začíná povídat. Když se vypovídá, ptám se ho: Do you speak english? Překvapeně přikyvuje. Je to fajn klučina. Syn dvou profesorů matematiky. Ptá se mě, jak se mi líbí jeho kolo. Slušně říkám že pěkné. Říká mi celý příběh jeho nového kola. Jak levně ho jeho otec sehnal. Divím se jak je to složité, sehnat tuctové dámské kolo,u nás v Intersparu za 2,5k. Ukazuje mi na most přes silnici. Tomuhle tady říkáme zabíječ životů. Už spousty lidí tady zemřelo. Nechápu, jak tohle může někdo postavit. Silnici překlenuli mostem, ale uprostřed udělali sloup jako kráva. Není nikde nijak naznačen a ještě poměrně nepřehledný úsek. Nevím jak bych na něj zareagoal. Bohužel podobných mostů potkávám víc. Spousty zničených domů podél cest. Sesunutá půda na silnici, jedeme. Blížím se k hranicím s Makedonií. Stoupám do prudkého kopce o kterém Martin mluvil. Zastavuji aby jsem dal odpočinout nohám a napil se. Vidím, jak za mnou se do kopce šinou dva kombajny. Při další zastávce mě předjíždí. "HEY!" křičí na mě kluk, jedoucí na kole za kombajnem. Drží se ho a mává na mě, aby jsem se přidal. Profrčel kolem než jsem se vzpamatoval. "HEY" jede druhý kombajn a za ním zase kluk. Šlapu do pedálů ze všech sil. V pedálech nebezpečně praská, ono zrychlit s padesáti kilovým kolem v kopci na 20 km/hod je nářez. Doháním kombajn a chytám se u zadku sekací lišty. Mám co dělat, aby jsem nespadl. Kombajn nepravidelně zrychluje a brzdí, každé sešlápnutí pedálu mi rve ruku. Musím jet pořád tím posraným rigolem na kraji cesty, pak spoustou štěrku či lomového kamene. Ještě mi vypadnou sluchátka a mávají se těsně u řetězu. Ještě aby mi vyrvali mp3-ku z kapsy. Konečně jsme na vrcholu. S hranou vyraženou na dlani se pouštím. Díky. Máváme na kombajny. Seznamujeme se.
Christopher a Jordan, američani jedoucí na kolech přes Evropu a cestující kolem světa. Povídáme a když řikají, že jedou do Turecka, je rozhodnuto a přidávám se k nim. Také řikají, že včera se potkali s čechy na kolech, kteří řekli, že jsem před nimi (díky Martine a Kamčo). Než se rozhoupeme k odjezdu z kopce se přiřítí další cyklocestovatel. Nevěřím. Jaké jsou šance, že čytři cyklocestovatelé se sejdou na hranicích s Makedonií. Tenhle končí svojí cestu okolo světa. Jeho kolo je neskutečně naložené, z velké části suvenýry z cest. Na glóbusu nám ukazuje svojí cestu. Celkem to šidí. Vždy udělá na kontinentu pár stovek kilometrů a letí jinam. A ještě říká, že se hodně nechal vozit. Ale stejně je na cestě jeden rok. Cool. Spolu s Chrisem a Jordanem stoupáme na Makedonské hranice. Je mi jasné, že nám to spolu bude šlapat.