Ovšem v noci vedle křičí Bulharka, k ránu mimino. Ne, já potřebuji svůj klid a ten je nejlepší v přírodě. Balím věci a odjíždím.
Hned další den, objíždím Boko Kotorski záliv, kolem něhož je spousta stop po starověkém osídlení. Je tu pěkně, jedu skoro pořád po rovině, občas kopeček, podél mě hory. Vodní hladina se pěkně leskne. Uprostřed zálivu jsou na dvou ostrůvkách nějaké kostely, ke kterým neustále plavou loďky se spoustou turistů. Kousek u silnice, je taková menší jeskyně. Zalézám do ní, vařím oběd a užívám chládku. Středověké přístavní městečko s krásně zachovalým centrem - Kotor (UNESCO). Opět plné bílého kamene, obrovských staveb a bohužel i turistů. Vysoko nad ním se po strmých stěnách skal line středověké opevnění. Začínám stoupat od hladiny moře. A stoupám a stoupám, zastavím se o několik hodin později ve výšce 1600 m n.m. Chci navštívit Njegos Mausoleum. Kdysi jsem ho videl na obrazku a kdyz uz jsem tady..
Silnice se vine podél kopců, vždy se mi na chvíli odhalí výhled na záliv i s Kotorem. Jak jsem vysoko, říkám si s každou zatáčkou a zastavuji to vyfotit. Neměl jsem ani představu, jak vysoko ještě budu muset vystoupat. Nejprve dlouhé úseky šplhající se po všech kopcích okolo zálivu, později jen serpentiny, po jedné stěně. To už jsem nad středověkými hradbami. Pot neskutečně štípe do očí. Ani šátek nepomáhá, už je tolik promočený. Jablko, banán - pár zatáček. Dopíjím zbytek vroucí Coly. V serpentinách se proti mě najednou vyřítí autobus. Vzpomínám na video, které jsem viděl na internetu, kdy řidiči musí v zatáčkách i couvat. To samé platí tady.http://www.youtube.com/watch?v=3Fc84GGEpA8
Najednou se za zatáčkou objeví ve stěně díra, vysoká 15 metrů. Krásná obrovská jeskyně. Odpočívám v ní a připadám si jak ve starém chrámu. Už si myslím, že jsem na vrcholu, když je odbočka do chráněné oblasti. Tam musím a znovu do kopce. Chvílemi musím kolo tlačit. Stydím se před projíždějícími auty, neměli by se stydět oni? Je znát, jak slunko zde pálí. Na kůži mi opět naskakují puchýře plné vody. Kolem roste vřes a nízké pokroucené stromky. Vůně je tu omamná. Míjím svatbu, která se koná zde s výhledem do zálivu, vysoko nad okolními kopci. Jen tak tréninkově u cesty stavím mužika, aby bylo vidět že zde někdo byl. Provoz tu není žádný. V kopci dojíždím klučinu, který je kdesi dole na soustředění a dnes si půjčil kolo a jel si udělat výlet. Pokračujeme spolu, až na vrchol. Jeho angličtina je výborná a ledaskdo od nás by se měl stydět.Z diskuze bylo pro mě zajímavé snad to, že nikdy nenavštívil sousední země Albánii, Kosovo, Srbsko. Prý že tam jsou všichni moc divocí a nebezpeční. No uvidíme. Všechny státy mám postupně v plánu.V součastnosti je mým plánem. Albánie, Makedonie, Kosovo a přes Srbsko domů.
Černohorské přísloví řiká, že pokud by se narovnal zvlněný povrch Montenegra, bylo by větší jak Rusko.
Kola parkujeme na parkovišti, těsně pod vrcholem. Diví se, že tu nechám naložené kolo se vším. Tak asi i v Černé hoře je kriminalita:). Projdeme dlouhým průchodem a stojíme před branami Mauzolea, které si na tomto místě vybral vládce, tak aby viděl celou svou zem a mohl dohlížet na život svého lidu.
Výhled je neskutečný. Popsat se nedá. Nevštivte! Zapomínám na těch několik hodin co jsem šplhal vzhůru.
Při sjezdu dolů míjím chatku, která je zde volně k použití pro všechny cestující. Přemýšlím o ní, ale zapoměl jsem zastavit, takže jsem o pár kilometrů níže. Dnes si postavím stan pár kilometrů před Podgoricou. Dlouho se mi nedaří mezi všudy přítomnými skalisky nic najít. Když je někde pěkné místečko, tak tam někdo nepochopitelně, uprostřed ničeho- mezi keřy, stojí a kouká na mě. Ostře to točím doprava, přeskočím talutu a jsem na plácku, který byl právě přeobdělán na plochu pro olivovníky. Je znát jak byl vyrván přírodě. Procházím pozemek a hledám místo na spaní. Najednou mi pod nohami utíká tak třičtvrtě metrů dlouhá černá hadice. Tak dneska musím postavit stan! Dále už chodím a dupám aby byl had varován.
Krajina se neuvěřitelně narovnala. Druhý den, projíždím Podgoricu. Takhle nudné hlavní město, jsem ještě neviděl. Nedaří se mi najít žádné náměstí, ale bohužel ani cestu ven. Tak nějak volím směr a nechám se unášet. Kluci mi radí cestu přes bývalý vojenský prostor. Ten jsem našel ale kudy potom nevím. Nikde nikdo. První lidi potkávám v ghetu u silnice. Cikáni na mě vykukují z budek ztlučených ze všeho co kde "našli". Krávy přecházející přes silnici mě nerozhodí. Už po několikáté vidím auto s českou SPZ, u předchozích majitelé rozhodně nebyli češi. Zkouším to i teď. Zastavuji u auta a volám na majitele u domu. Přichází a když se ptá odkud že jedu naférovku mu říkám že z Čech, dívá se na mě dost zaraženě až nevraživě. Raději děkuji a mizím. Dodnes nevím, proč mají naše značky. Směr jsem trefil fajn a jsem v hraničním městečku Tuzi u Albánie. Na ulicích je už správný balkánský zmatek, skoro jak v Turecku.Po nové silnici, kolem bažin až na hranice. REPUBLIKA E SHQIPERISE . Mirsevini ne shqiperi!
Žádné komentáře:
Okomentovat