CC1 - Tureckem II - do druhého domova

Další rozlámané ráno. Dávám se dohromady, protahuju, balím. Rutina jež již má svůj systém. Dnes projíždím jen vyprahlou krajinou, ale po zdánlivých rovinách. Hudba mi duní v uších, tak aby jsem neslyšel jak praskají kliky a střed. Kolem pahorky porostlé malými stromky, jinak krajina vypadá naprosto prázdná. Již začal ramazán. Provinile piju vodu a přemýšlím co si musí myslet ti kolem v autech projíždějící. Ve skutečnosti jim je to jedno. Také potkávám několik turků, kteří ramadán nedodržují.
Šlapu ale nevnímám krajinu, plně jsem ve svých myšlenkách. Z těch mě probere troubení auta a mávající spolujezdci, které se blíží na stejnou křižovatku již právě projíždím. Automaticky, jak jsem si navykl, opětuji mávání. Auto nepřestává troubit, předjíždí mě a brzdí. Nadávám, že i já musím brzdit. Ovšem když poznám že z okna se na mě směje Chris s Jordanem nevěřím svým očím a musím se smát. Svět je přece tak malý.
Klukům se včera podařilo stopnout jenom jedno auto Aliho, ten jim ovšem poskytl ubytování, nakrmil a dnes je veze do Dinaru. I moje kolo je za chvíli na korbě a využívám šance být ještě s klukama. Zatímco Chris si užívá jízdy na plošině, já diskutuju s Alim a Jordanem co se nového událo. V Dináru kluci ihned zkouší pokračovat ve stopování, zatímco já si jdu nakoupit. Když se o čtvrt hodinky později vrátím, již jsou pryč.

Podařilo se jim i s koly dostopovat do Istanbulu, kola vyměnit za batohy a splnit plán odletět do Indie a dále do světa.
Já pokračuji pro mě polopouští, daleko přede mnou i za mnou je jen rovná silnice, po stranách kam až dohlédnu nic. Široké silnice s obrovskými krajnicemi jsou mnohem bezpečnější než evropské. Mima města jsem se snad necítil nikdy v ohrožení. Spousty kamioňáků přijíždějících zezadu zatroubí aby jsem o nich věděl. Protijedoucí vesele mávají, troubí či blikají. Do kopců využívám opět jejich a traktoristů služeb, tak aby jsem jim z kopce na chvíli ujel.

Za Afyonem se nad kopci za mnou začínají zatahovat mračna, až je obloha uplně černá. Vím jak může vypadat turecký déšť. Nacházím krásnou betonovu boudu, jejíž jedna uzavřená část je vybavena jako místnost k modlitbám, druhá venkovní je opatřena stolem a lavicí. Vařím si rýži, luštím sudoku a čekám na průtrž. Ztrácím čas, mračna jako by se nepřibližovala. Ovšem jen do té doby, než se vydávám opět na cestu. Pak mě žene zvedající se vítr a hromy v dáli. Za Afyonem jsou spousty fabrik zpracovávající mramor. Každou fabriku hlídají pořádní hafani, kteří bohužel dost často nejsou přivázáni. Se strachem míjím každou další budovu a čekám odkud vyběhnou ty lité bestie. Útočí na nohy. Kolikrát musím úplně zastavit a deset minut ho kameny odháním, aby jsem popojel kousek a vyběhl zase přinejlepším jen jeden jiný. S ohledem ke stále zhoršujícímu se počasí a faktu že vítr zvedá silné závoje prachu, začínám být dost vzteklý. Už i psy oslovuji jako svině, někdy i označením jež uráží dokonce zvířata.
Konečně vesnice, zkouším koupit chléb, ale vysvětlují že ten mohu koupit až po osmé hodině. Vyjídám zbytky sušenek a ostatního co se mi nasypalo do brašen. Jedu se schovat na benzinovou pumpu s očekáváním vážně brzkého deště.
Jsem v Turecku. Během krátké, velmi omezené konverzace již sedím u stolku, přede mnou konvička s tureckým čajem. Je rozhodnuto, že zde musím zůstat na večeři. Všichni tři zaměstnanci, oči již podlité krví počítají jak dlouho již nepili, nejedli a kolik času ještě zbývá, než slunce zapadne. Spolu s tmou na stole přibývá pánvička s osmaženou zeleninou a hovězím mletým masem, miska s čerstvou zeleninou, chleby. Jen na to koukáme a slintáme. Konečně se nad mešitou rozzářila vystřelená hvězda. Všichni do sebe ihned klopí několik sklenic vody a hltavě pijí z lahve. Dáváme se do hostiny. Přestože jím, jsem stále povzbuzován aby jsem jedl rychleji. Nemohu jim to však sníst všechno, když vidím s jakou chutí a rychlostí spořádávají vše. Vítr pravidelně uklízí ze stolu ubrousky, kelímky, ubrus, lahve. Nikdo se nestará, jen mlčky jedí. S nelibostí sledují přijíždějícího hosta. Losují, kdo ho půjde obsloužit. Několik šálků čaje a sedíme do půlnoci v kanceláři a posunkujeme. Je čas jít spát. Stavím stan za benzinou, bohužel na betonu. Pumpaři jsou ze stanu uneseni.
V noci se ke mně snaží dostat dva podvraťáci. Jednoho praštím přes plachtu přes čumák. Zbytek noci trávím hledáním pohodlné-neexistující polohy. Kostrč i ramena jsou již příliš otlačené.

Díky bohu, nezáleží jakému, je ráno. Krajina se mění a objevují se kopce. V kopcích můžu vidět spoustu jeskyní. Domýšlím si, jak je kdysi křesťané používali jako skrýš. Zavěšen za kamionem se v kopci směji na turisty, jimž zkolaboval autobus. Už to vypadá, že jsme na vrcholu pouštím se. Předčasně. Musím ještě vystoupat pár desítek metrů na průsmyk Koroglu Beli (1416). Předjíždím chlápka co si to šine z doširoka roztaženýma nohama na oslu, asi domu. Do Ankary je to již 150 kilometrů a silnice je opět linka bez konce.
Zastavuji u restaurantu u silnice s myšlenkou urychlit si cestu.  Ano! Vidím kamion s SPZ 78, to je Karabuk, cíl mé cesty. Svačím a poflakuji se kolem kamionu. Na korbě je jen pár tun kamene, ale kolo by se tam vejít mohlo. Konečně přichází řidič a je dojednáno. Jen se vyspí sveze mě, ale jen do Ankary. Výborně potkám starého kamaráda. Hned mu píši sms, zda se můžem sejít.
Už valím v kamionu a vzpomínám na čas, kdy jsem prostopovával Turecko. Jak já mám tuhle zemi rád.
Po necelých třech hodinách zběsilé turecké jízdy, mě vysazuje na dálnici - obchvatu Ankary.
V protisměru se odsud snažím dostat. Průjezd Ankarou je vážně silným zážitkem. U každé odbočky bojuji, aby jsem mohl pokračovat rovně, nikoliv doprava. Pokaždé tedy musím zastavit provoz a dělat blbého. Konečně se dostávám na sjednané místo a během chvíle je zde i Ahmet. Zve mě na výborný Adana kebab a jedeme k němu domu. Ochotný, milý jako vždy, prostě mi chyběl. Ač to vypadá, že je dolmuše beznadějně plná, řidič nám říká že to kolo se tam i s brašnami v pohodě vejde. S omluvou tedy stavím přední kolo paní na klín, řídítka klíním mezi pána, šlapačkami určuji další vývoj dítěte a sám jsem vtěsnán mezi pár mladých. Měl pravdu vešli jsme se. Ahmet hází brašny na naše hlavy a s rozběhem "nastupuje". Daří se zavřít jen půlka dveří.
Když o pár zastávek dále vystupujem, všichni děkují alláhovi a vyhazují nám naše věci. Nic nechybí. Trávím krásné dva dny v této žijící metropoli. I když zde není tolik možností jako v Istanbulu, tak určitě za návštěvu stojí.
Loučím se s Ahmetem a ještě chci navštívit Ataturkovo mauzoleum, jedinou věc kterou určitě stojí za to navštívit. Kolo parkuji na vrátnici, procházím rámem, kontrola zda nemám zbraň a vydávám se po schodech k úžasnému monumentu, z něhož je výhled na část Ankary.
Zdolat třicet kilometrů aby jsem byl pryč z Ankary. Rozhoduji se mezi dvěmi cestami dle mapy. Volím tu, která je sice kopcovitější, delší, ale nepojedu stejnou cestou dvakrát.
Nahoru dolu. Za dva dny, nespočet kopců a průsmysků přijíždím do okresu Karabuk. Cítím jak jsem blízko. Sjíždím snad třicet kilometrů s vědomím, že tenhle úsek budu šlapat i zpět, ale co už vidím kouř ze železáren. Projíždím štiplavým ovzduším, které dusí a již jsem u cedule KARABUK.

CC1 - Tureckem I

Konečně! když jsem vyjížděl nevěřil jsem že dojedu až do Turecka. Well done! Mám další turecké razítko v pasu, kluci si vyřizují víza a už projíždíme přístavním městečkem Češme. Úspěšně ztrácíme Chrise a když ho hledáme tak se ztrácíme navzájem. Miluju to, projíždět těmito úzkými uličkami s východním ruchem, prodavači jež mají své stánky do půlky ulice a hlasitě vyvolávají. Aniž by jsme se jakkoliv domluvili všichni se setkáváme pod hradbami starého městského opevnění. Jedeme směrem na Izmir. Silnice je opuštěná, nikde ani auto. Slunce praží a asfalt je rozteklý a lepí se na kola. Stoupáme do táhlého kopce a dochází nám voda. Postupně vypijeme všichni své zásoby a máme posledního půl litru. U první mešity zastavujeme a ačkoliv je stále ve výstavbě, voda je už do fontány zavedena. Hltavě ji pijeme, každý z jednoho kohoutku. Ještě chvíli odpočíváme v příjemném stínu. Opouštíme na chvíli moře, aby jsme přejeli na druhou stranu poloostrova. Krajina je najednou suchá, vyprahlá a bez vegetace. Stoupáme do kopce, odměnou jsou nám opět výhledy na vzdalující se pobřeží a pomalu stoupajícího a nadávajícícho Chrise.
Cestou vidíme na protilehlých kopcích velké obraze snad vyskládané z kamenů, snad vybetonované. Podél cest jsou cedule, ukazující že se jedná o vojenský objekt a focení je přísně zakázáno. Jsme v Tepeciku, zpět u moře a chystáme se najít místo na spaní. Zkoušíme se ptát na camping. Zatímco na jednom místě nám říkají 5 TL za osobu (samozřejmě ve vlastním stanu - bohužel není zde zavedena voda) v druhém kempu nám říká dvacet dohromady, jdeme s ním tedy dovnitř. Ukazuje nám místo, kde můžeme stavět stan. Prozřetelně chceme platit dopředu. Později z pána vypadá že 20 za každého a když dodá Euro, klepeme si na hlavu a vesele se s ním loučíme. Spát na betonu ve stanu, mezi spoustou karavnistů a za dvacet Euro? Díky nechcem.
Snáší se noc. Jedeme směrem k moři a později nacházíme krásný camping spot, který je vyvýšen nad hladinu moře tak, že nemusíme mít starost o další noční koupel.

Další den jedeme podél pobřeží a v plánu je návštěva Efesu. Tuto cestu už znám z loňského léta, kdy jsem Turecko projížděl stopem. Bohužel touhle dobou ještě fíky u silnic nejsou zralé. Cestou si užívám "být zpět". Kupujeme pidu, čig kofte, kebab, ayran vše na co si vzpomínám chci mít znovu. Cestou zastavujeme u pouličního prodavače ovoce, jenž přímo před námi vylisuje několik pomerančů, jen aby jsme měli dostatek energie na další cestu.




Efes, konečně. Minule jsem navštívil pouze část se spícími mnichy. Nyní kupujeme lístky i do tolik slavné arény s knihovnou. U okénku usmlouvávám že jsem turecký student a kupuji studentskou kartu, jež mě opravňuje ke vstupu na turecké památky. Efesus je plný turistů, každý chtivý své fotografie. Kola po menších problémech s ochrankou, parkujeme u zdravotníků. Slunce pálí, je kolem poledne a jsme tlačeni davem skrz alejí, až k hlavním atrakcím. Jen se smějeme divadlu pro turisty, kdy se za nějakou finanční odměnu mohou vyfotit s herci (ukázka typických řemesel). Procházíme theátr, obdivujeme monumentální knihovnu a stoupáme i do kopce podél něhož jsou spousty úžasných útržků historie, jež jsou pro nás jen dalšími nudnými šutry. S Jordnem se jen snažíme zůstávat co nejdéle zůstávat ve stínu a neztratit Chrise z očí. Vracíme se a diskutujeme, že stejně každý přijede z dovolené a řekne jak je Efesus úžasný, snad jen aby nebyl za idiota že za ten výlet utratil tolik peněz. Ale já mohu říct, že v Turecku jsou mnohem lepší místa kam jít. Do dalšího právě směřujem. Pamukkale!
Za Aydinem se dáváme do řeči u prodejce ovoce. Říká ať dnes spíme v ovocném sadu zde. Nabídku přijímáme, ihned stavíme naše ležení. Chlápek je z něj nadšený a moc se mu líbí naše stany. Až poté nás vede, za majiteli sadu aby jim oznámil, že zde dnes v noci spíme. Přicházíme k nim již v noci. Odhrnujeme větve stromu a jen sledujeme záda prodavače. Najednou se před námi objeví světlo, nechápavě sledujeme o co tu jde. Uprostřed bazénu plného vody, která stále přitéká a také přetéká je stolek, dvě židličky a chlápci zde popíjí Raki. I my máme plné boty vody. Prodlužovačka hozená v promočeném trávníku, kde je vody nad kotníky je jenom třešničkou. Problem yok!
Prodavač nás zve ještě na večeři. Jeho žena připravila výborná rýží plněná rajčata. Cpeme se. Doslova.
Brzy ráno by jsme chtěli opustit ležení s plánem jet dokud je chladněji. Neplníme a odjíždíme kolem desáté. Cedule podél cesty jsou povzbuzující. Ankara 600 km a podobně.
Ve větším městečku, zatímco dáváme s Chrisem polední siestu a já garaj kokoreč, Jordan hledá auto servis, který bude ochotný mu opravit stojánek. Po hodině nás Jordan jede vyzvednout. Je hned v servisu o ulici vedle, kde mu šest pracovníků z okolí přidělává stojánek pomocí drátu. Sice by stačili dva dráty, ale vítejte v Turecku. Tvrdím klukům jaká je tady pěkná rovina, až k pamukkale. Tak si to pamatuji, ale první dlouhatánský kopec mě vyvádí z omylu. ?? Ono, se to z toho auta tak nepoznám obhajuji se funíc do kopce. Minule jsem jen zdvihl palec a už jsem uháněl. Pomalu stoupáme do kopce. Stále naslouchajíc, zda nějaký kamion či traktor nepojede. Už víme na které kamiony máme nějakou možnost se nalepit. U cisteren je to například nemožné. Ale už slyšíme typický zvuk přetíženého kamionu, poomalu funícího do kopce. Chce to mít natrénováno. To my už máme. Když je těsně za námi a začíná předjíždět, chce to zařadit těžší převod a rozšlapat to co se dá. Pedály i kliky praskají, střed skřípe, ale 20 km/hod je dosaženo. A pak ještě trochu zrychlit a chytit se buď korby, řetízku či čehokoliv. Já jsem to s Chrisem stihl, ale Jordan dostatečně rychle nezjistil. Řidič troubí a ukazuje na nás zvednutý palec, stejně tak proti nám jedoucí auta, všichni se jen usmívají a povzbuzují. Na vrcholu čekáme na Jordana. Po rovinkách jedeme s Jordanem první a vždy počkáme na Chrise. I tentokrát stále se ohlížejíc, zda se již neobjeví, rozhodujeme se počkat na něj. Kolem nás projede kamion a za ním visí Chris a směje se jako blázen. Kamion jel nejméně čtyřicet, rozhodně to nebyl jeden z těch pomalých. Musíme se smát a zároveň se strachujem. Chris za kamionem doslova vlaje a každá nerovnost ve vozovce s ním pořádně zacloumá. Za chvíli nám zmizí z dohledu. Pěkný sputér. Jen se na sebe s Jordanem kouknem, nasedneme a začneme snad nejbláznivější stíhací závod v historii. Plně naloženi, po více než sto kilometrech, to ženu po rozpáleném asfaltu na 3/8. Po půl hodině doháníme stále se smějícího Chrise. Vysvětluje nám, že kamion chytil když zastavil na červenou. Přestože se ho řidič snažil setřást, a upozorňoval ho troubením, tak se držel a pustil až pár minut poté co nás minuli.
Spíme kousek od Pamukkale. Zítra tam budeme hned po ránu, je náš plán. K přírodnímu úkazu to máme jen 13 kilometrů. Spíme na fotbalovém hřišti, mezi taaakhle velkými mravenci.

Zase to nevyšlo, vyjíždíme v půl jedenácté. Již s Pamukkale na dohled míjíme rodinný domek, hned u cesty. Chris zastavuje a nadhazuje, že by jsme možná mohli zkusit koupit nějakou z těch placek co ženy právě vyrábí. Rozumějte, pět žen z rodiny sedí venku na dekách, rozložených před barákem a vyrábí zásobu placek. Zatímco jedna hněte těsto, další válí, další obrací na grilu a peče, další přikládá a ty malé jen běhají kolem. Konverzujeme v rámci našich společných možností. Já se svojí znalostí turečtiny, vedu většinu konverzace a směju se když kluci chtějí, abych vyjádřil podmiňovací způsob. Sorry guys. Asi maminka, posílá s námi dvě děti, aby nám něco ukázali. Zvědavě je následujeme. Vedou nás do chlívku plného koz a kůzlat. Bavíme se! Zavírají nás společně s nimi do chlívku a baví se pro změnu ony.
Chris je se svou láskou ke zvířatům u vytržení. Vše fotí. Poté nám ještě musí ukázat všechny, králíky, slepice, kuřata, kočky. Vracíme se špinaví od trusu a se slámou ve vlasech. Před domkem mezi tím vyrostl stolek se židlemi. Voda se již v malých kamínkách pomalu vaří a my chápeme, že už nejsme turisti, ale hosté. Usedáme. Na stůl přináší starý muž mísu plnou zeleniny a ač nemá již téměř žádné zuby, směje se na nás. "Organic!" upozorňuje nás. Cola, čaj. Mamka smaží ty placky s vejcem a zeleninou, jako Borek. Jíme a moc si pochutnáváme. Mají očividnou radost, že nám chutná. A smaží a smaží. U stolu sedíme jen muži. Ženy smaží a jedí na zemi. Ale rozhodně to nevypadá jako jakékoli odstrkování! U stolu navíc není místo.
Jsme již najedeni na další dlouhou cestu. Ještě ze slušnosti dojíme co nám bylo nandáno na talíř a bráníme je, aby nám již nenandavali. Mamka nám ještě zabalí každému placku na cestu. Společně se fotíme a loučíme. Jste zde vždi srdečně vítáni, upozorňují nás. Jsme dojati, jak srdeční zde lidé dokážou být.
Zdoláváme posledních pár kilometrů k Pamukalle. Je po druhé hodině odpolední a my jsme konečně zde. Po dlouhém dohadování, kde můžeme zaparkovat kola, je nakonec zamykáme i přes námitky u zábradlí.
Jak úžasný je toto místo. Ač jsem zde podruhé, stále je zde wow efekt. Válíme se v jezírkách, stavíme přehradu v kanálu až máme krásnou vanu. Snad dvě hodiny se jen válíme. Cestou zpět, na stejném místě, kde jsme měli vanu potkáváme Mary. Svět je tak malý. Potkali jsme ji v Thesalonikách a loučili se s tím, že ona jde přímo do Istanbulu. Ovšem ona využila šanci výletu z Istanbulu na Pamukkale. Svět je malý. Znovu se skvěle bavíme, než Marry odjíždí autobus. Kluci, chtějí jet již odsud přímo do Istanbulu a nejlépe autostopem i s koly. Loučím se s Chrisem, který se jde poptat autobusáků, zda by je nesvezli i s koly do I-bulu.


S Jordanem se pomalu vracíme mezi troskami staré civilizace a přemýšlíme co jsme zažili. V "běžném" životě krátký čas, ovšem my toho prožili tolik. Známe se tak jako jiní po celých letech. Jordan mi na památku dává vlastnoručně vyrobený skleněný přívěsek. Moc si toho vážím. Sníme ještě Borek od mamky a loučíme se. To je život.
Zatímco Jordan opravuje svoje opět ušlé kolo, já už valím z kopce. V půlce zastavuji na krátký chat s turkami, kteří také cestují na kolech. Jedou jen pár dní, ale rozhodně mají můj respekt, vzhledem k množství zavazadel která vezou.
Ihned ve vsi Pamukkale se chytám vozu u traktoru a nechám se táhnout až do Denizli. Rád by jsem dneska ujel co nejvíce kilometrů je jen možno. Za celý den máme snad jen dvacet a už je po šesté večer. Cesta naštěstí dneska utíká rychle, v kopcích používám opět kamiony a tak večer ulehám se sto kilometry v blízkosti solného jezera.

CC1 - Loďmo do Turecka

Kola zafixujem v podpalubí. Kluci říkají, že trikem je vzit vše co budu v průběhu cesty potřebovat sebou nahoru, že pozdějši přistup nebude možný (není tomu tak). Tak pobírám všechno jídlo, vodu, věci na spaní a s plnou náročí srážím posádníka kontrolujícího lodní lístky. Procházíme luxusně vybavenou jídelnou, mezi kajutami, společnými prostory a schodišti. Všude jsou již zakempovaní spoluplavci. Mají ustlané ležení a chystaji se spát. Překročit je není většinou problém, oříškem je až čtyřčlená rodina, která spí na podestě. Dlouho odhadujeme situaci. Opatrně dáváme dvojskok s mezipřistáním mezi mimčem a mamkou. Ani se nevzbudili, přestože tímhle způsobem to přes ně krosí celá horní paluba. Jsme na vrchu. Běžíme na záď a stavíme naše nocležiste. Nenápadně odsud vystrnaďujeme chlápka. Snažíme se mu naznačit či vsugerovat, že chce odejít. Obestavujeme ho batohy, hned vedle dávám spacák. Christ natahuje hammock a Jordan  karimatku. Pán odchází. Se vzdalujícím a potemňujícím obzorem pobřeží se rozsvěcuje obloha, jež je na moři plná hvězd.
V průběhu noci se moc nevyspím. Absence karimatky v kombinaci se silným větrem, kouřem od motorů a nepřetržitě štěkajícím psem je hrozivá. K ránu se již nedá v tom kouři být, cítím se přiotráven a je mi zle. Shodujeme se, že buď hodíme psa do moře, či lépe majitele. Pes k ránu už jenom chraptivě štěká. Dáváme mu vodu a něco málo k žrádlu. Sice je to smutný, ale už nás svým štěkotem fakt síří. Suneme se po palubě tak aby jsme byli neustále ve stínu komínu. Slunce začíná pálit. Kolem 11 přichází majitel psa jako by nic. Vezme ho na pěti-minutovou procházku, vrací do klece a odchází. Pes začíná štěkat znovu. Blázinec!
Přemisťujeme se do trupu lodi. V krásně nově vyzdobené společenské místnosti si vaříme na benzínovém vařiči oběd. Posádka lodi nás nelibě pozoruje. Jak krájíme rajčata, otevíráme fazole a vše mícháme v ešusu. Po obědě několikrát usínáme ve více či méně možných pozicích, na supermana, rybáře, položeni na židlích, zlomeni přes židli. Na první zastávce (na jakémsi řeckém ostrovu) se uvolňují krásné, látkou potažené sedačky v rohu místnosti. Ihned okupujem. Na záchodech nás dostává podtlakový systém splachování, několikrát to musíme zkusit. Je to fajn, hlavně ten zvuk VZUM. Z kabinky nás dostává až netrpělivý cestující. Nevěřícně zírá jak vycházíme z kabinky, proč byli v kabince tři cestující a několikrát splachovali? vidíme mu na očích, raději nevysvětlujeme nic.
Nějaký čas hrajeme karty a dostáváme nápad obětovat melouna. Krájíme krásný šťavnatý plod. Při dalším poctivém dělení, kdy se fotíme a vtipkujeme, že toto je pravděpodobně nejvtipnější místo kde jsme jedli meloun a zároveň že by jsme měli založet stránku letseatwatermeloon.com, přibíhá uniformovaný chlapík a řecky, silně gestikulujíc se nám snaží zakázat aby jsme pokračovali v pojídání. Přestože chápeme co chce,  usmíváme se na něho a se zdviženým palcem ukazujeme na meloun.. Yeah, really tasty. Za dvě minuty přichází znovu tentokrát doprovázen snad samotným kapitánem či přinejmenším navigátorem, který nám anglicky vysvětluje, že je neakceptovatelné jíst zde meloun a znečišťovat loď. Uklidňujeme ho, že nic neznečišťujeme a opatrně skrýváme loužičky šťávy na stole, jen aby nedošli pro dělostřelce. Dáváme se do hovoru, odkud že jsme. We are from Canada and he is from Poland, automatická odpověď. Tak dobře kluci, ale rychle to dojezte.
Jen dojíme a poctivě uklidíme přichází starší dáma, která právě nastoupila na loď. Suveréně si k nám sedne jako by nic. Sice jsou zde spousty volných stolků, ale jak je libo. Kde se vzali tu se vzali její 4 řecké kamarádky a mačkají se do našeho kupíčka. Místo na pohovce jsem neuhájil a beru zavděk židlí. V průběhu ruce nohy rozhovoru, mícháme zeleninový salát ke svačině. Každá paní vytahuje z kabelky nějakou zeleninu, ovoce, cukroví a dávají nám ať jíme. Je to fajn, opět hodujem. Jen zachytáváme pobavený pohled člena posádky - vzdal to s námi.
Na další zastávce v rychlosti proběhneme ostrov. Babči nám hlídají věci.
Je deset v noci. A my jsme na řeckém ostrovu Chios. Čekáme s koly za zdí z lidí a mopedů namačkaných u východu. Už nám kolování chybělo.

Projíždíme celé město po pobřeží, kupujeme pivo. Kde to dneska zalomíme? Jedeme pořád podél pobřeží, všude to žije. Ještě v jedenáct v noci se na nábřeží prodávají knihy. Nacházíme pláž na které je jen jeden pár a kolem se ani moc lidí nepotlouká. Dnes stany nestavíme. Leháme na kamennou podušku-na prasáka, ne daleko od moře. Ještě chvíli hrajeme na kytaru, harmoniku a usínáme.
UIAAAA!, UAAAA! nechápu co se děje. UAAAA. Ozývá se nezeslabující hluk, instinktivně ještě ve spánku vyskakuji, z naštěstí nezaplého spacáku, beru ho i s karimatkou a táhnu o pár metrů dál, zároveň táhnu i naložené kolo. UAAAA! Myšlenky se jen pomalu skládají v obraz toho co se děje. Dochází mi to. Moře se nám v noci jaksi přiblížilo. Nevím zda mě vzbudilo pronikavé křičení, či fakt že jsem do půli těla a spacáku mokrý. A teď co se dělo. Zatímco já jsem spal nohama k moři, Christian si lehl podélně s pobřežím, pak položili stan naplněný věcma, tak aby nebylo snadné je ukrást a pak ležel Jordan. Takže když přišla, ať již příliv či trajektem způsobená velká vlna, Chrise celého ve spacáku spláchla a přerolovala. Ten si ve spánku myslel, že ho to chce stáhnout do moře, a snažil se zachránit. Jordnův úhel pohledu je mnohem zábavnější, ale stále pravdivý. Jordan s první vlnou vyskočil a ve spacáku přeskočil stan s věcmi a ležíc na Jordanovi, neskutečně křičíc (skutečným křikem plým zoufalství a neskutečného strachu, vždy když na ten zvuk vzpomenu jde mi mráz po zádech), mávaje rukama a panicky gestikulujíc. Jen si pamatuju Jordanovo uklidňování Thats OK, thats OK.. Jordan ani nevěděl že křičí. Ač jsme z tohoto měli srandu ještě dlouhých pár dní, vím že to byl asi jeden z nejsilnějších zážitků z celého výletu a ten křik nezapomenu. Myslím, že jestli v tuto ranní hodinu se někdo procházel po nábřeží, utíkal se zmrzlou krví v žilách pryč přemýšlejíc o vraždě. Ráno sušíme spacáky. Kupujeme lístky do Turecka. Ačkoliv tureckou stranu můžeme krásně vidět, za lístek platíme 25 E. Žbrbláme, že nemít kola tak to raději přeplavem. Kluci chtějí utratit zbývající Eura. Jdeme do pekárny a ukazujíc pár mincí, ptáme se co můžeme koupit. Prodavačka nám nandavá spousty pečiva i sladkostí. Nevěříme, že nám to může stačit a ještě ji upozorňujeme, že máme tak 4 Eura. Ona se jen usmívá a ani ty nepřijímá. Stejně tak zeleninu dostáváme zadarmo. Řecko se s námi loučí pěkně. Znovu nalodit, na lodi jen stihneme sníst sendvič a už jsme v Turecku. Jsem doma!

CC1 - Řeckem

Ihned za hranicí potkáváme dredatýho klučinu z Rakousku, jak se snaží stopovat do Istanbulu. Good luck guy. My pokračujeme na svých osách. Šlapeme do dlouhého kopce s přestávkami na divoké švestky. Za chvíli už jsme jich přejedení, ale stejně se u každého dalšího zastavíme, jen jako záminka k odpočinku. Auto jež nás právě předjelo prudce zastavuje a z auta vychází náš rakouský přítel. Majitel auta ho vyhnal, aby se nás zeptal zda nehledáme místo na spaní. Jeho hotel je nám k dispozici a když se tam ubytujeme všichni čtyři, dlouho přemýšlí, tak to budeme mít za cenu tří a půl osoby. Ovšem naším dnešním plánem je spát zase u jezera. Už sníme jak se u něho vyvalíme. V první vesnici se snažíme koupit něco k jídlu. Je neděle. Nacházíme jeden hoodně drahý obchůdek, ale co máme dělat. Jen se snažíme najít nějakou pekárnu. Místní nám dávají zase zeleninu for free, snad že se jim nechce počítat kolik stojí ta troška, či  z důvodu, v který věřím, že lidé jsou všude dobří. Nakonec nám ve vsi seženou pekaře který nás zavede do jeho pekárny a prodá nám včerejší chleba. Wie viel das ist kosts? Dreizig! Was dreizen? Ein, zwei, drei. What? One, two three. Dáváme mu euro a půl za malý chlebík a dlouho se smějeme one, two ,three. Už jsme blízko jezera. Jedno míjíme. Ale snažíme se dosáhnout jiného. Když to tady vezmeme doprava, určitě tam budeme dřív. Zatáčíme do lesa po malé cestičce. Ta se zužuje až nakonec zmízí. Pokračujeme řeckou junglí, tlačíme kola na násep a pokračujeme pár desítek metrů po kolejích. Plní škrábanců a pohmoždění jsme na asfaltce, stejné z které jsme odbočili. Už je opět šero, když se zakempujem mezi hejnem komárů na břehu jezera v jablečném sadu. Vaříme jídlo a přemýšlíme, zda bude pršet. Nebude říkají američani. V noci mě budí prudce zvedající se vítr a hlasy američanů, kteří se snaží rychle natáhnout plachtu na stan. Krátká zato vydatná sprcha stačí na to, aby jsem ve stanu plaval.

Všechny značky psané řečtinou a latinkou. Bohužel pro nás je latinka často začáraná sprejem. Tak luštíme. Ve městě se osvěžujeme ve fontáně. Jdeme na internet do kavárny. Majitel když vidí, jak se dlouho rozmýšlíme co nejlevnějšího si objednat, bereme studené kafe za 3 E, nám k tomu přidává ještě bagetu. Stihneme ještě použít koupelnu. Kavárna je vtipná. Otevírají v 10, polední pauza a ve tři hodiny nás vyhání, že již zavírají. Tak už se nedivíme jejich ekonomické situaci. Thessalloniki. Po delším hledání a ještě delším bloudění nacházíme náš výborný hostel.

Ubytováni jsme během chvíle. K dispozici máme celou jednu část hostelu. Tedy malý domek s kuchyní, koupelnou a vším co potřebujeme. Jen se ubytujeme jdeme hledat obchod, aby jsme nakoupili. V prodejně nám prodavač obsluhující v úseku zeleniny, váží poloviční meloun, než jaký ve skutečnosti máme a jeho nálepku dává na náš 6 osobový. Nakupujeme spoustu věcí a taky řecké ouzo. Plán je jasný. Po dvou hodinách co jsme znovu hledali náš hostel, otevíráme vychlazené ouzo. Pijeme ho spolu s džusem, ne naředěné ale shoty. Z večera si nadále pamatuji jen záblesky. Kdy popíjíme pivo, dopíjíme whisky, kterou jsem vezl z česka, dostáváme těstoviny s omáčkou od izraelského chlapce, zpíváme a děláme na hostelu neskutečnou párty. Jsem si poměrně jist, že nikdo zde na tento večer nezapomene. Ráno se probouzíme s kocovinou jako ruský marš. Marně společně probíráme co se večer asi tak událo a kdy jsme upadli do spánku. Raději potichu bereme kola a vypařujeme se nakoupit jídlo a palubní lístky na zítřejší plavbu do Turecka. Je to nezvyk jet opět na kole, ať již vinou kocovinky či toho, že kola nejsou naložená. V prodejně s lístky se dozvídáme, že loď nám odplouvá již dnes v půl druhé. Rychle přehodnotit plány. Ok, bereme lístky za 40 E. Snažíme se zase najít cestu na hostel. Cestou se stavíme v obchodě. Chris je totálně out, všechny věci mu padají z rukou, do všeho naráží. Jsme v obchodě opět za exoty. V malém obchůdku se snažíme co nejlevněji nakoupit zásoby na plavbu která má zabrat 20 hodin. Plechovky s Dolmades, fazolemi, spousty zeleniny, obrovský meloun a tak.
Na hostelu se bezproblémově domluvíme s majitelem, že nám vrátí peníze za další noc a že tam můžeme do té půlnoci zůstat. Volné kafe, prý chápe jak se cítíme. Mamka majitele nám dává k obědu těstoviny, prý nás taky chápe. Máme se jako králové a jsme tu pravými pány hostelu a to po jediné rušnější noci. Každý nás zná (škoda, že my si je nepamatujeme) a staví se popovídat. Popondaváme židle spolu s postupujícím řeckým sluncem tak aby jsme byli stále ve stínu. Jordan vydrnkává melodii na kytaru, holčina z Argentiny zpívá a přibrnkává na ukulele. Kocovinová nereálná atmosféra. Pročítám noviny: "In the heat of the Moment - Temperatures soared this week 40C." Tak fajn, ani pro řeky tyto teploty, v této části nejsou běžné. Proto jen posedávají ve stínu a popíjí laté. Jen tak si vyjdu do spletě města, podél hradeb. Město je skutečná bytost s tlukoucím srdcem.
Večer. Máme naložená kola, ale než sedět v klidu na zadku, jdeme zkusit najít restauraci v které Jordan před pár lety byl a jenž je prý úžasná. Spolu s námi jde slečna, jiý jsme potkali předešlý večer, kanaďanka Merry. Máme srandu, že zatímco já když provedu něco na co nejsem hrdý a někdo se mě ptá odkud že jsem, odpovídám z Polska, stejně tak američani říkají, že jsou z Kanady.

Just three blocks. Two minutes more. Stále opakujeme pro nás zlidovělé fráze, kterými nás neustále a nesmyslně naváděli domorodci. A přitom jdeme už hodinu. Pochybujeme že Jordan ví kde jsme. I když stále řiká, že je mu to "zde" podvědomé. Restaurace. Tady to je! Děláme si srandu, že už poslední půl hodiny čekal než se objeví "jakýkoli" restaurant. Vzhledem k faktu, že kluci jsou vegeteriáni stavíme zelené menu. Vybíráme spousty předkrmů, desertů i hlavních jídel. Restaurace podává porce tak, aby vždy všichni přítomní mohli ochutnat. Proto vzhledem k tomu, že jsme čtyři dostáváme vše po čtyřech. Čtyři kapustové koule, plněné žampiony, cuketové cosi, každá specialita výborná. Ochutnáváme a užíváme si čas, jenž trávíme spolu.
Již po několikáté během naší cesty a nejméně tisíckrát to budeme ještě vysvětlovat, říkáme odkud kdo jsme a odkud kdo jedeme. Vtipné je, že zezačátku jsme vysvětlovali, Jordan US Maroco 6 měsíců, Christ US Spain 5 měsíců, Já CZ czech 1 month, postupně jsme vyprávění zkrátili na US, Europe a 4 měsíce.
Spontáně jdeme z restaurace na hrad, jenž ční nad městem. Nakupujeme tři láhve vína a sprite. Sedíme na hradbách a koukáme na zářicí město pod námi, jež je obklopeno mořem. Pod našimi nohami hraje muzikant na kytaru a tlumeně brouká melodii. Je dopito. Rychle pro další tři lahve. A pak znovu. Dokázali by jsme zde sedět, popíjet, klimbat nohami a užívat čas ještě hodně dlouho, nicméně nás vytrhává přijíždějící ferry a skutečnost, že na něm máme být za 45 minut. Ještě s lahvemi vína se klátíme "směrem" k hostelu. Cestou míjíme uličku v které sedí parta na zídce před domem, hraje divoké balkánské rytmy na saz a prozpěvuje krev-rozproudějící melodie. I hned nás zvou, ať se k nim přidáme. Když jim řekneme odkud kdo jsme ihned máme v rukách lahve s ouzo, vybídnuti aby jsme si došli prohlédnout vnitřek domu. Tak se sami, bez dozoru (neskutečná důvěra) procházíme po řeckém bytě. Bohužel se musíme rozloučit a jít na loď. Ještě jako odměnu za to, že konečně vypadneme z hostelu, dostáváme od majitele plnou tašku místní odrůdy rajčat. Sjezd k moři se více podobá bezhlavému pádu. Ovíněni se proháníme jednosměrkami, kličkujeme mezi auty, chytáme meloun jenž nám utekl ze síťky a hledáme správný vstup na platformu z které nám loď odjíždí. Zvládli jsme to! Je přesně půl druhé a vrata se zavírají.