K - prvni vylet

Čtvrteční ráno, konečně někam vyjedu. Vynechávám školu, balím věci a odjíždím. Cestu do Suwonu znám, jede se po dálnici po levé straně. Dříve než ho projedu, nejenom že stihnu několikát promoknout a celý se zašpinit od odlétajícícho bláta, ale navíc se mi daří krásně ztratit. Nemám pořádnou mapu a směr jen tak odhaduji. Po dvacetikilometrovém zbytečném okruhu jsem zpět v Suwonu. Dále už jedu jen stylem pořád po silnici se stejným číslem. Už nedbám toho, že je to dálnice se čtyřmi pruhy v každém směru, tady to nikoho nepřekvapuje. Hory, konečně se rovina začíná vlnit a mě čeká první přejezd. Do tunelu si zatím netroufám a tak jedu po krásných serpentinách (skoro jak v alpách) bez aut. 

V průběhu sjezdu si najdu pěkné místo, nedaleko hrobů, na přespání. Zavěsím hammock, uvařím. Dříve než usnu začíná silněji pršet, rychle improvizuji a všelijak kryju lůžko pončem. Moc to nefunguje. Voda se akumuluje v prohlubni hammocku a celý spacák, tak vesele saje a saje vodu. Déle už to nevydržím a celý rozmrzelý a zmrzlý vylézám a beru žďárák. Proč jsem to neudělal už na začátku? Zbytek noci jen hibernuju a mrznu.

K ránu přemýšlím, jen zůstat v hammocku a počkat na lepší počasí. Po hodině to vzdávám a vstávám do rozpršeného dne. Že se to moc často nestává aby pršelo dva dny za sebou.
Další den, projíždím mezi spoustou rýžových políček a vidím rozdíl mezi Soulem, jeho okolím a vesnicemi. Domky jsou povětšinou hodně malé a působí na mě špinavým dojmem a že jsou jen jaksi zbouchané dohromady. Každý pracuje na poli. Ženy plejí a okopávají. Muži jsou nad kolena ve vodě a obdělávají zeminu, někdy tam také brodí s traktory. Nejkrásnější je, že každý má v koreji super nové auto. Tedy před polem je zaparkovaná nová KIA a majitel se rýpe v bahně.

Nejsilnější přeháňky střídavě přečkávám na autobusových zastávkách, ve vystavených hrobkách a různých stříškách. Dnes už projíždím spoustu tunelů. Nedá se jim vyhnout. Tak vždy před tunelem počkám kdy nic nejede a pak nasadím zběsilé tempo. Bez světel, bez přilby šlapu. Kdo postavil tunel se sklonem do kopce? Už slyším blížící se auto. Nepřestávám šlapat a ze začátku se snažím kličkovat, aby mě řidič zaregistroval, pak uhybám ke straně.

Otáčím to zpátky, počasí je hrozné. Neskutečně prochladlý a promočený, volím si zkratku, která snad poprvé co pamatuji doopravdy funguje. Po deseti kilometrech na cestě zpět, vidím na okamžik první protrhnutý mrak, nicméně je stále zima. Potřeboval by jsem si někde na chvíli odpočinout, ale jen zastavím začnu se klepat, tak se musím zahřívat jen neustálým šlapáním.

Pořádný kopec nahoru. Počasí se nějak divně mění a během chvíle je kolem mě všude bílá, neproniknutelná mlha. Vidím tak na deset metrů. Nepřestávám šlapat aby jsem už byl na vrcholu a mohl sjet dolů. Sjezd byl skutečná zábava poslepu z kopce. Navíc v Koreji mají silnice často nafrézované ve směru jízdy. Mám poměrně tenké pláště, tak mě tyhle "koleje" neustále vedou a občas až nebezpečně. Po sjezdu se usazuji v prvním altánku.

Uvařím rýži a jdu spát. Po další chladem probdělé noci se nestačím divit, všechny domy okolo mají u vstupu nějaké lyže, snowboardy, celé ploty postavené ze zlámaných lyží. Tak jsem očividně nesjel celý kopec. Přespal jsem v horském středisku.

Kolem poledne slunce začíná tak pálit, že se stihnu ještě pěkně spálit. Napojím se na cyklostezku, která vede do Seoulu. Ta je více než 50 km dlouhá a vede po bývalé železniční trati, která je nahrazena krásným asfaltem. Projíždím úzkými, osvětlenými i přes kilometr dlouhými tunely. Cyklistů přibývá. Ne zrovna všichni korejci jsou zruční v jízdě v roji. Občas se stane, že někdo vybočí a zabrzdí až nárazem o zábradlí. Takhle jsem to viděl několikrát. Většinou to byly páry co si vypůjčili dvojkolo a slečna řídila. Jedna dokonce způsobila hromadnou nehodu.

V Soulu nastupuji v Ichonu na metro. Je kolem páté hodiny - špička. Na konci peronu, místě vyhrazeném pro cyklisty už je 6 korejců ve žlutých trikotech se silničkami. Přijíždí souprava. Už s prvním vagónem vidím, že je beznadějně plná - korejsky plná. Dveře se otevřou, pál lidí vypadá ven a s rozběhem naskáče zpátky. Není šance říkám si. Korejci se po jednom skládají i s koly do již napěchované soupravy. Sleduju stěny zda se nepoulí a okna. Ani lidé nikde nevypadávají. Čtvrtý, pátý i šestý se vecpali. RESPEKT. Mávají na mě ať jdu dovnitř. Seriously? Ukazuju na svoje zablácené kolo s bágly, které zabere tolik místa jak jejich všechny silničky. Nevím jak se jim to povedlo, vtáhli mě dovnitř i s kolem. Nikdo ani nespokojeně nemlaskl. Korejci jako by se nic nedělo sledují televizi na mobilech. Udržet balanc ani není takový problém, jsem zaklíněný mezi koly a davem. Ani kolo nemusím držet, všichni okolo stojící mi ho drží.

Další zastávka. Nevěřím dovnitř se vejde ještě paní s kočárkem a třemi dětmi. Ty už více nevidím, až když o pár zastávek později vystoupí.
Ansan. Přežil jsem. Už se těším na další výlet, kdy nebudu muset spěchat a nebudu limitován počasím a časem.