CC2 - Německem

Cesta na nejZ

Zpět do roku 2010. Vydávám se směrem severo západ a chci navštívit státy Beneluxu.
Od rána si chystám kolo a nutné věci. Taťkovi se daří zlomit mi stojánek, takže ho v následujících dnech budu muset oželet.
Z domu vyjíždím po poledni. Letos poprvé vezu i přední nosič s brašnami a konečně i na delší cestu brašny Sportarsenal. Takže sbohem igelito-pytlová metodo zabalování všeho co může navrhnout.
Večer jen dojedu do Písku a jako již mnohokrát si chci ustlat na bejčáku. Co to, je večer a nad Pískem, kde se chystám je nějak hlučno. Budu to ignorovat.

Stříbro

Mariánské lázně

Stavím stan a během chvíle přichází pár studentů se podívat, co se tu děje. Mám radost, na místě kde i kdy jsme kdysi na střední spávali a pařili až do rána, je mladší generace a zase z naší školy i intru. Dlouho do noci povídáme a popíjíme. Ráno již jsou pryč.

Cesta k nejZ bodu ČR

Cesta Českem je vždy taková zvláštní, opět očekávání kam až dojedu a tak. Nicméně už jsem ve Stříbře s krásným náměstím. Mariánské lázně, plné turistů, krásná promenáda. Cestou do Chebu mě zastavuje auto a jako zběsilý vyskakuje řidič a hned, zda jsem neviděl jeho SPZ, že ji někde ztratil. Sorry, ale neviděl. Kroutí hlavou a sedá do auta. Chci navštívit nejzápadnější bod ČR.  Projíždím Aší, vesnice Krásná a pak už jenom po udusané cestě. I ta po chvíli končí a mě nezbývá než-li jet po louce, kde je vyšlapána cestička. Ta se taky ztrácí. Jedu už nazdařbůh a doufám že odsud vypadnu, to nevím že bude hůř. Přicházím k lesu a snažím se klestit cestu polomy. Už jenom odhaduji směr, jakým potřebuji. Stává se zázrak. Vidím hraniční kámen.

Nejzápadnější bod ČR

kámen na obklad

Překračuji hranici vysokou trávou a bažinami. Jen padesát metrů ode-mě je informační cedule, že se nacházím na nejzápadnějším bodě ČR. Kolo jsem si opřel o sloupek na hrázi rybníka. Jen se procházím a fotím malé žabky. V lese je krásný klid. Najednou něco silně žblunkne, rozhlížím se kolem. Sakra. To kolo mi spadlo do rybníka. Naštěstí ne celé, ale ozkoušel jsem vodotěsnost brašen. Fungují.
Dále už pokračuji až do Hofu po pěkných udržovaných cestách. Opět na hlavní. Projíždím pěkně udržovanými německými vískami. V prvním městě je výstava cedulí, které lidi nakradli kolem celého světa. Je to fajn. Grand Canyon hned vedle Bangkoku.

Výstava cedulí

Další den se nestačím divit, že je možné mít 20% kopec ve vesnici. To se ani ubrzdit nedá, obzvláště kvůli štěrku. Tak vedu kolo dolů a na druhé strně tlačím nahoru.

Hrázděný dům

Krajina Německa se tak pěkně mění, chvíli mezi lesy, kopci, rovinkami či podél potoků. Zrovna projíždím krajinou kde obkládají domy i střechy štípaným kamenem. Kamene je všude dostatek. I podél cest lze vidět rozrytou skálu. Nevím proč, ale vážně jsem si oblíbil pomalá dlouhá stoupání. Kdy jedete do kopce ani to nepřijde, ale jen se otočíte vidíte kraj pod vámi jako na dlani. Já se zase otáčím a pole máku, jež jsem před chvílí míjel, je najednou jen celistvé rudé moře.
Umění vybrat si nocležiště. Dnes jsem si postavil stan na kopci. Na jedné straně výhled do údolí na vesnici a na druhé straně na osvícený hrad, který ční nade mnou. Německé cyklostezky a silnice jen pro auta, jak já to nemám rád. Vždy jen cedule, zákaz vjezdu jiným než motorovým vozidlům a já se musím protloukat po vesnicích kolem a odhadovat směr, všechny ukazatele samožrejmě vedou na hlavní silnici.

Plně naložen

Větrné el. Německa

Hrázděné domy, i kdyby vám architektura nic neříkala za těmihle se musíte otočit, postát u nich, vyfotit si je. Trámy, vzpěry, sloupy vše natřeno tmavou barvou aby odolávalo povětrnostním a jiným škodlivým vlivům v kontrastu k bílému štukování. Vrchní patra jsou občas pobita prkny uplně. K večeru valím po hlavní silnici z kopce a najednou se kolo stává neovladatelným. Rychle brzdím. To šroubky u předního nosiče se uvolnili a nosič se zasekl o přední kolo. Na první louce chci stanovat. Jen postavím stan je tu auto. Hned na mě mávají. Jdu tam. Po krátké diskuzi, kdy to vypadalo že se snaží mě zaškatulkovat, mi povolují zde stanovat ale nesmím rozdělávat oheň. Dcera tu se mnou zůstává. Tak oprašuji znalosti němčiny a jen tak sedíme, jíme sušenky, koukáme na krávy a "tlacháme". Maminka se jí vrací, jdou nakládat balíky slámy. Ještě večer se dcera vrací a veze mi plný kanystr vody, tak aby jsem se mohl umýt.

Hostem

Je mistrovství světa ve fotbale. Německý tým vyhrává a dostává se do semifinále. Mánie cloumá zemí, všude se válí německé vlaječky, automobily jezdí se vším co má národní barvy.
Zase jeden večer, kdy Německo porazilo Uruguay a vyhrálo 3. místo na MS. Všichni oslavují, vyjeli do ulic troubí a mávají z oken. Zase jednou úžasná atmosféra.
Mě ale trápí zatahující se obloha a rychle se zvedající vítr. Prudký déšť na sebe nenechá dlouho čekat. Okamžitě se schovávám do přístřešku s košíky. Venku se pomalu šeří, déšť nepřestává, studený vítr profukuje a navíc do budky teče velké množství vody. Ležím na košíkách, schován před větrem a deštěm, jím sušenky a přemýšlím, jak strávit noc.
Déšť ustává. Rychle mizím z města a naštěstí i nacházím palouček. Kousek ode mě se jen prochází srnky a vůbec nedbají mé přítomnosti. Je již noc.
Další den jedu krajinou plnou rovin a polí. Podél cest stojí z balíků slámy postavené traktory, postavy a jiné sochy. K večeru nevím kam lehnout, do pole se mi nechce. Jedu po cestičce, která vypadá že vede na louku. Jenže na konci je jen velký rodinný dům. Zkusím se zeptat, zda si mohu postavit stan. Jsem mile přivítán a je mi nabídnuto ať ho postavím přímo před domem na krásně šlechtěném trávníčku. Raději volím jiné místo. Se zájmem sledují, jak stavím stan za 10 E, vařím instantní nudle a rozdělávám nocleh. Přináší mi studeného rádlera a zvou dovnitř. Můžu se vysprchovat a jinak upravit.
Dlouho do noci sedíme na terase, popíjíme a povídáme. Ráno když vstanu, jsou děti již ve škole, taťka v práci. Já dostanu ke svačině bonbony a jablečný džus, pečlivě zabalený do alobalu, aby nezteplal.
A už jsem v Holandsku.

CC1 - Rakouskem domů

Teď už to vezmu vyprávění rychle.
Sice jsem měl z Gyoru namířeno na Bratislavu, nicméně díky značení z toho sešlo a jsem ve Vídni. Dostat se z města mi zabere dobré dvě hodiny. Už se vážně těším domů. Přemýšlím, že kdyby jsem to dnes trošičku více natáhl, můžu již zítra v poledne spát doma.
Dávám jen malou přestávku, na místním festivalu a ženu dál. Kolem spousty vinic. Odhodlávám se a zbaběle trhám jeden hrozen vína. Není výborný ale osvěží. Noc se snáší. Nasazuji čelovku, blikačky a reflexní vestu. Jedu po hlavních silnicích, bohužel dost často se v Rakousku stane, že mě zarazí cedule zákaz vjezdu cyklistů. Tedy se to snažím všelijak objíždět. Je už kolem jedné v noci. Jedu zase po silnici a nemám kam odbočit. Všude kolem silnice jsou ploty. S každým troubícím autem si uvědomuji jakou hloupost jsem zase  provedl. Málo kdo asi očekává pozdě v noci na silnici cyklistu. Na první možné odbočce volím alternativní cestu. Nicméně i tu po pár kilometrech vzdávám a lehám do kukuřice. Dnes se mi nechce vůbec nic, ani vařit ani stlát. Nakonec se donutím alespoň si ustlat. Čím blíže jsem k domovu tím více se těším na "běžný" život. Ráno jen vstanu do chladného rána, velmi chaldného. Beru na sebe vše co mám. Celý den se střídají přeháňky s chvílemi kdy jen mrholí. Častokrát se musím schovávat před deštíkem. Konečně se blížím k hranicím Česka. Jen překročím hranice, přichází opravdu silný, ale fakt silný déšť. Ten ze mě myje poslední prach z cesty a vrací mě do reality.
Během cesty jsem navštívil 14 států, najel více jak 6500 km, neměl jediný defekt. Potkal spoustu zajímavých lidí jak obyvatel, tak cyklocestovatelů. Měl jsem příležitost poznat běžný život v mnoha zemích. Nato, že jsem, vzhledem ke stavu kola plánoval tak Albánii maximálně a tam kolo po všech letech slavnostně zanechat, jsem ujel slušný kus cesty a kolo si zaslouží řádnou opravu a další pořádný výlet.
Prostě další normální cyklovýlet!

CC1 - Přes Balaton-Maďarskem

Po rychlém průletu Srbskem, kdy jsem se zbytečně nikde nezdržoval, hned kousek za hranicí, mezi balíky slámy tvrdě usínám. Další den projíždím jen mořem kukuřice, občas na mě ze škarpy kouká nějaké konopí. Ono to nakonec není občas, ale celou cestu. Zda to je technické netuším. Jeden cykloturista mi říkal, že v Maďarsku se dá natankovat voda z veřejných pump. Nechci porušovat "výzvu" a kupovat vodu, proto koukám po každé pumpě a s každou zkouším zapumpovat. Místní na mě opět hledíí jako na blázna, když pumpuji starou pumpou, jež je dána na návsi jen pro ozdobu.
Po mnoha pokusech konečně nacházím tu správnou modrou pumpu. Ono se ani nemusí pumpovat, stačí jen zmáčknout a už to teče. Paráda.
Opět překračuji Dunaj. To je vždycky takový milník. Přemýšlím, zda se nevydám podél Dunaje, ale zavrhuji a chystám se k Balatonu. Jdu nakupovat. Jaké to překvapení, myslel jsem že již přijali Euro a oni ne. Vrací mi zpět ve forintech. Jak jinak večer opět v kukuřici, což by nebylo nic nepříjemného. Ale vítr fouká tak silně že mi shazuje vařič i s jídlem. Plamen nezhasl a seškvařil mi kus karimatky a zbytek je zašpiněn vylitou "rajskou". Aby toho nebylo málo, někde poblíž je lov. Slyším výstřely. Jen doufám, že se nepoženou za divočákem až sem. Ráno mě zase budí traktor, který projíždí kolem. To vždycky vyskočím, zda nejede kombajn a neseče.
Konečně. Už by jsem měl vidět Balaton. Ale modrá hladina přede mnou vystoupí, až za baráky a hlavami spousty turistů. Usedám na lavičce a kochám se lesklou plochou. Mladý pár se vydává po kotníky ve vodě brouzdat po břehu. Ostrý hvizd píšťalky a paní na ně něco ostře volá. Je to zakázané. Dokonce zde kvůli tomu zřídili "pobřežní hlídku". Tak to ne, tohle se mi nelíbí. Odjíždím najít nějaký klidnější koutek.
Po pár kilometrech to vzdávám. Vše je obsazeno turisty, hotely, uristickými rezorty. Beru první pláž, rychle se schladím a opouštím Balaton.

Podél něj vede pěkná cyklostezka. Užívám si jízdu ve skupině "cyklouristů" kteří se vydali na výlet z kempu do kempu. Obtloustlé ženy s nepříjemnými dětmi se pomalu sunou cyklostezkou v nedohledné koloně. Několikrát než je předjedu si z nich dělám srandu, že zavolám a všichni se snaží alespoň trochu uhnou, stejně nemám šanci projet. Definitivně je předjíždím až po silnici.
V posledním městečku na břehu Balatonu, si na dvě hodinky lehnu do stínu stromů v parku a spolehlivě usínám. Ačkoliv se traduje jaké je Maďarsko placka, od Balatonu jedu do pořádného kopce. No deset stupňů v Maďarsku? Rozhoduji se jestli zůstanu před Gorem či ho dnes ještě projedu, již se stmívá. Těším se domů, tak ho projíždím. Rychle nakupuju ještě 2 lahve pravého maďarského vína a hledám cestu z města.
Není to tak lehké jak se zdá. Opět všude výpadovky, ale jen pro auta. Tady si už netroufám jako na balkáně tam vjet. Volím "alternativní" cestu. Ta se čím dál tím více zužuje a mění se v neprostupnou džungli na konci ukončenou řekou. Obracím se. Cestou potkávám cyklistu. Ten mě ujišťuje, že nemám jinou možnost než jet po hlavní silnici. Nasazuji všechny blikačky, reflexní vesty a za úplné tmy šlapu jako blázen. Jen čekám na ten zvuk klaksonu s každým autem. Pravidelně a spolehlivě přichází.
Je těžké najít nějaké místo, všude podělané lesy, plné špíny, či neposekané louky. Ano spolehlivě za tmy "parkuji" pro změnu ve slunečnicích.

CC1 - Průlet Srbskem

Hned za další zatáčkou od kontroly amerického vojska, je check-point srbské pohraniční stráže. Zastavují mě. Ukažte dokumenty. Snažím se vypadat suverénně při vytahování občanky, ale stejně se mi ruka chvěje. To je jediný dokument co máte? ptá se mě, převracejíc znovu a znovu kartičku. "Yes, is there any problem?" Odchází si mě asi zapsat či prověřit do systému. Po dvou dlouhých minutách mi vrací průkaz a říká abych pokračoval. Rychle nasedám a mizím. Dále cesta vede spoustou malých vesniček, kde lidé nevraživě koukají, jako by jsem měl na čele vyryto, že jedu z Kosova. Jinam ta cesta ani nevede. Potkávám spoustu policejních hlídek, které jak jsem slyšel jsou nejzkorumpovanější v Evropě. Vesele na jednu mávám, ovšem když vidím negativní reakci, rychle ruku sundavám a přidávám.
Krajina se proměnila, jedu podél řeky z jedné strany a hor z druhé. Je to vážně krásná cesta a ani si nepřipouštím, že jsem v Srbsku. Zastavuji u dalšího pramene. Zde pochopím, jak řeší problémy s odpadky. Kamenné odpaďáky podél cest jsou celé ohořené z pravidelné "údržby".
Na každém kroku můžete vidět nápisy "Fuck of EU" či přeškrtnutý znak EU. To jasně dává najevo postoj Srbů k unii.
Nakonec nalézám co je nejlepšího na Srbsku. V těchto parných dnech je to rozhodně rádler Jelen.
Večer mizím v poli kukuřice. Poslední dobou v ní spím nějak často. Seskakuji k potoku, kde si můžu vyprat prádlo. S plnou náručí mokrého, přemýšlím jak vylezu nahoru. Nakonec oblečení házím na trávník nade mnou a vyšplhávám.
Krajina je plná krásných kostelů a prapodivně slepovaných domů. Konečně se blížím k Bělohradu. Na Bělehrad! Jedu po cyklostezce- první po dlouhé době. Sice občas musím překonat nějaké to schodiště, ale jinak je to pěkná cyklostezka. Vede podél Dunaje, který lemují spousty zrezlých, vysloužilých lodí. Tak od Bělehradu jsem očekával rozhodně více.
Slavný Bělehrad. Je zde jen pár pěkných kostelů, pevnost, a pár hlavních ulic, v porovnání se Skopií jsem zklamán a opouštím ho. Téměř až do večera jedu mezi kukuřičnými poly. Je jasné kde dnes zase skončím. Poslední dobou jsem si oblíbil vařenou rýži promíchanou s fazolemi z plechovky. Když nekoupíte ty nejlevnější je to dobré.
Další den mě budí silný vítr. Tak to jsem zatím neměl. Ráno marně bojuji s protivětrem. Jedu po rovince, na nejlehčí převod, který mi jde zařadit a atakuji rychlost kolem 6 km/hod. Je to hrozné, písek se usazuje v očích. Na začátku první vesnice to vzdávám a skryt za živým plotem jdu vařit ranní čaj. Než ho dopiji, vítr ustává.
S blížícím se Maďarskem jsou městečka více a více upravené. Názvy na cedulích jsou již ve třech zněních. A silnice jsou stále více a více rovinaté. Konečně se blížím k hranicím. V brašnách vezu 6 lahví tvrdého alkoholu. Chci později doma ochutnávat ouzo či rakii a vzpomínat. Jen doufám, že mě na hranicích nebudou kontrolovat bágly.
Čára se blíží. Srbský úředník si znuděně prohlíží mojí občanku a pouští mě dál. Uf, vyšlo to. Přemýšlím zda vytáhnu pas, ale nebudu provokovat, tak jedu na občanku i dále. Mladý celník mě zastavuje, dáváme se do hovoru a vypadá v pohodě. Vrací mi občanku, tak se chystám k odjezdu. "Wait, we have to check yours bags." Tak teď ve mě zatrnulo. Čekám. Naštěstí přijíždí srbský řidič, ke kterému obrací svou pozornost a mě mávnutím ruky naznačuje aby jsem pokračoval. Jsem "doma". Zpátky v EU.

CC1 - Rozbouřeným Kosovem

Přejíždím do Kosova. Na hranicích na mě z okénka vykoukne usměvavý pohraničník s nášivkou REPUBLIKA E KOSOVES v modrých barvách. Ptá se kam jedu. Nejsem si jist, zda je vhodné říct, že do Srbska. Tak říkám že do Prištine a pak se uvidí. Důležitě mi na první stránku v pase vtiskne kosovské razítko. A jedem.
První kilometry vedou v krásných kopcích, krajinou kde jsou stále zdát nedávné boje. Ale rozhodně ne tak znatelně jako v Bosně. Všude na zdech jsou nápisy Fuck of Serbia. PDK a jiné. Vyjíždím z kopců a jedu po silnici, přímo do Prištině. Silnice nemá žádné krajnice, zato provoz je zde skutečně enormní v obou směrech. Potkávám spoustu oslav, svateb a jiných průvodů. Jako by zde všichni slavili, ač není státní svátek. Každý jezdí s vlajkou Albánie. Tak rádi by se k nim připojili. Měnou je zde euro. Nápisy na benzinových pumách ukazují 1 E za litr benzinu. Zda tak i naúčtují, to nevím. Na chvíli zastavuji u prodavače zeleniny. Trávím s ním chvíli a dostávám na cestu pár kusů rajčat. Na chvíli zastavuji u jedné autobusové zastávky. Posledních pár kilometrů jsem jel shovaný ve vzduchovém pytly za traktorem.
Sleduji slečnu, která očividně čeká na autobus. Ona nakonec není vůbec zajímavá, ale zajímavé je že snad každé druhé auto na ní blikne, některá i zastaví aby ji nabídli svezení. Nakonec odjíždí jedním z aut. Divím se a přemýšlím, zda je to místní způsob dopravy. Z lidí je stále cítit radost ze svobody a vůle budovat. V prostřed úvah u mě zastavuje pick-up a pán na mě mává. Nechápu a pokračuji v jezení slaných tyčinek. Pán vystupuje a nabízí mi zda nechci odvézt do Prištiny. Je to již jen deset kilometrů přemýšlím. Na stranu druhou si říkám, využít se má každá naskytnutá příležitost. Ač je to vše celé pochybné, zahazuji tyčinky a rvu kolo do auta.




Tak to je jízda. Tohle byl nejhorší a nejděsivější řidič, jakého jsem kdy poznal. Takový strach jsem neměl ani se zkouřeným řidičem kamionu v Turecku, který se během jízdy postavil na sedačce a začal hledat v horním kaslíku CD. Plný plyn, začít troubit a doufat, že se auto před námi uhne.. Ze 120 zagumovat na 50 - neuhlo. Nevadí myška doprava, kousek po chodníku a zpět na 120. Vše na palubovce divoce poskakuje. Už se před námi tyčí Priština. Jen říkám, aby mě zastavil, ale pán pořád opakuje, center, center. Tak ok. Sice nakonec přejel i centrum, ale zastavil. Hrdě mi ukazuje, co je rádio Priština, kde je největší kostel v Kosovu. Celé město vypadá velmi narychlo a dočasně zorganizované. Nakupuji v obchodu nějaký místní alkohol, pochoutky a opouštím město. Již za Prištinou mě pravidelně předjíždí těžká SUV a jeepy na SPZ, mají jen znak EU a čtyři čísla. Ty zde asi dohlíží na pořádek. Mířím ke Kosovské Mitrovici. Provoz oslabuje, přibývá aut se znakem EU. Domy jsou špinavější. Večer rychle zalézám co nejdál od cesty. Mám výhled na dva kopce jeden s pozorovatelnou a vidím i na mitrovskou katedrálu. Štekají zde blízko psy. Kousek ode mně je nějaký vojenský objekt. Já si umím vybrat. Vařím večeři, rýži s fazolemi, nějaké sušenky, kolu a rychle spát. Ráno s prvním svítáním mě budí hluk aut, později hlasitý hovor a celým okolím se linoucí písnička "you are my only friend". To jen vojáci si udělali párty. Pozoruji je zpoza "křoví".
Jak odjeli vylézám, je chladno a vážně brzy ráno. Kolem je dokonce i lehká mlha.
Hned za první zatáčkou, jsem poměrně ztuhl. Na rovince stojí za žiletkovými dráty, obrněné transportéry a za kulomety sedí vojáci. Nejistě kličkuji mezi zátarasy, stále pod dohledem německých vojáků. To tady asi ještě neviděli. Spal jsem asi 200 metrů od jejich kontrolního bodu.
Vesele mávám na kulometčíka a raději jim mizím s vědomím že na má záda je pořád mířeno kulometem.
Vše se změnilo. Namísto albánských vlajek zde visí vlajky Srbska. Ceny již nejsou uváděny v Eurech nýbrž srbských dinárech. Auta zde jezdí bez SPZ, tak aby dali najevo že se nehlásí ke svobodnému Kosovu, ale že patří Srbsku. Zvláštní pocit to je. Všichni na mě koukají jak na nepřítele.
Kolem oběda si rozkládám na loučce u silnice stoličku a vařím rýži. Opět projíždí kolona evropského dozoru. Zpomalují a dlouze si mě prohlíží. Raději rychle dojídám a budu se snažit odsud konečně vypadnout. Vážně divný pocit, jsou zaparkovaná auta bez SPZ, lidé kteří si vás nepěkně prohlíží a stálá přítomnost vojska, to jsem zase někam vjel. Ještě zastavím v jednom autoservisu, aby mi WD-čkem "opravil" již značně uschlý řetěz a celé hnací ústrojí. Mechanik vědíc k čemu přesně slouží WD, mi vystříkal na celé kolo včetně brašrn půlku velkého spreje, tak že kolo sice nevrže, ale ani nebrzdí zato krásně všude špiní.
Okolní krajina mi připomíná seriál M*A*S*H, takové pěkné kopečky tu jsou. Pozoruji mapu a odhaduji, kdy teda už budu na těch hranicích.
Konečně před sebou vidím "hranice". Ale jsou nějaké divné. Všude zákazy focení, vojenská technika, retardéry, ostnaté dráty a kulometná hnízda. Přijíždím a ihned se mě ujímá voják (převlečený kulturista) s vlajkou U.S.A na rukávu a druhý američan s blokem. Co tady do čerta děláte je první otázka. Ale, jen tak projíždím. Nechápou. Vysvětluji jim od kud a kam jedu. Nechápou, ale fandí mi. "A teď vážně, kudy jste přijel?" "Jedu z Makedonie." "Máte pas? A dostal jste do něj razítko?" Přemýšlím a uplně jasně před sebou vidím úředníka jak mi s radostí obtiskává na první stranu razítko Kosova." ANO". "Tak to je špatný, tudy nemůžete musíte se vrátit zpátky a jet nejspíš přes Bosnu." ptám se zda by to nešlo nějak jinak udělat? "Ne, teď jste tady ilegálně a pokud vás zkontrolují, jako že na hranicích vás zkontolují, tak to je na vězení." přichází třetí američan, zeptat se co tady dělá ten idiot na kole. Ostatní mu vysvětlují mojí situaci. Kýve hlavou a říká, že ho to mrzí. Už se chystám k návratu s tím, že do Srbska se asi nepodívám (vzhledem k razítku v pase asi hodne dlouho ne). "Pockej", vola na me ten posledni. "Jeste je tady sance, pokud mas nejake ID, tak muzes jet na nej.""OK"  "Ale schovej si pas, poradne si ho schovej!" "tak jo chlapi diky." Jeste si me zapsali na seznam odchozich z Kosova a vstupujicich na uzemi Srbska.
Ihned schovavam pas.