Z hostelu vyjizdim brzo a na Sinchonu se spoustim do metra, tak velkého že jsem si to ani netroufal odhadnout. První překážkou mi je automat na lístky. Brzy si systém alespoň trošku osvojím a podojím lístek.
Jen úspěšně přesedlám na jinou linku, která mě vezme až do Ansanu, vzpomenu si že jsem nechal na hostelu nabíječku na notebook.
Konečně jsem na zastávce Ansanu, překážky jsou i na cestě z metra, kartu mi to nebere, jen to pípá. Tak za nesouhlasného křiku okolo stojících přelézám závory.
Složitě kličkuju městem a po paměti směruju ke kampusu. Tak tohle je pravé asijské město, na všech barákách neskutečné množství cedulí, reklam vše psané Hangulem a jen zřídka proložené nějakým "cool" anglickým nápisem.
Asi po půl hodinové procházce jsem u bran kampusu. Za další půl hodinu najdu i mojí kolej (areál je vážně obrovský). Tak jsem ubytovaný. Dostal jsem na papíru napsaná čísla 534 a 1234. Ok.
Samozřejmě mám nejvyšší patro v budově bez výtahu. Chodby vypadají jako věznice. Ale dostat se do místnosti mi bere dalších dvacet minut. Je tady elektrický zámek, ale že po obrazovce musíte přejet rukou aby se rozsvítila, poté poklikat na rozvícená čísla a zadat kód, to jsem ještě neviděl - v čem jsou klíče špatné říkám si.
Pokoj má dvě postele, nataženou šňůru, okno co se nedá otevřít (jen malinký posuvný v rohu). Koupelna je sdílená na chodbu.
A jedu zpátky do Soulu, cestou zpátky jsem v metru udělal takových chyb, že místo aby mi stačil jeden lístek, musím jich kupovat pět. Někdy jen zaspím zastávku, jindy nastoupím na špatný směr. Konečně jsem zpět v Sinchonu. Tady už to znám, jak skvěle se pak člověk cítí, když může jít přímo kam míří.
Navštěvuju známou jídelnu a už suverénně si objednávám. Polévku s knedlíčky, nudlemi a samozřejmě něčím z moře. Cestu zpátky už dávám v pohodě a vím jak systém metra použít nejefektivněji.
Na pokoj se mezitím nastěhoval nový spolubydlící z Mexika, jdeme se najít do města. Zatím si troufáme do restaurace jen té, co má na zdech nějaké obrázky s jídlem.
Také tak si vybereme jídlo. Nudle s něčím co vypadá jak rybí oči. Soju a spát.
Druhý den se máme setkat se svým buddym. Samozřejmě nikoho nenajdeme. Potkáváme asi posledního výměnného studenta z Brazílie.
Buddy si nás našel. S angličtinou to není super, ale jsou neskutečně milí a druhý den nám pomáhají jak jen se dá.
Večer jdeme všichni do restaurace a na nákup nezbytného vybavení do domácnosti, vše z DC. Což tady není nic značkového, naopak to nejlevnější. Ha, největší velikost pantoflí mi i sedne.
Máme dělat registraci předmětů. Samozřejmě mi to nefunguje, buddy mi není schopný říct co se jako děje, jen mi po několika telefonech řekne, ať se neobávám, že pro exchange studenty to začne až za týden. Já se nebojím:D.
úterý 26. února 2013
neděle 24. února 2013
K - Přílet a první dny
Sedím na hostelu po dvou dnech v Koreji a přemýšlím:
Tak konečně jsem se dočkal. Koukám do stropu s vědomím, že musím spát, ale nejde mi usnout. Ve dvě hodiny ráno vstávám a odjíždíme do Prahy. Tam jen počkat na prázdném letišti, než Lucka přijede a začne panikařit se zavazadlem.
Heathrow, nikdy bych nevěřil, že je potřeba jet dvakrát metrem aby jste se dostali na vaše nástupiště.
U brány do letadla jsme už mezi samými asiaty.
Tak asi jsem jediný kdo si přerezervoval letenku z první třídy do třetí. Myslel jsem aby jsme seděli vedle sebe, tak jsem na online check-in změnil sedadlo. Jenže Lucce u vstupu řekli, že se stala chyba a dali jí místo do první třídy. To já jsem seděl na prostřední sedačce v jedné absolutně nekomfortní pozici a až po pár hodinách letu, jsem našel ještě jinou nekomfortní pozici. Zato ona si jedla lososy a nechala se obkládat nahřátými ručníky. Máš to Lucko u mě!:)
Konečně Seoul! Jen nasát tu atmosféru.
Jsme na letišti a potřebuju vybrat nějaké drobáky. Jen ložím kartu do bankomatu, ten jí vcucne, tak si všimnu nápisu: "před tím než vložíte kartu zvolte angličtinu", a na mě teď svítí jen tři obrazovky v korejštině. Shit. Naštěstí karta po pár minutách čirého zoufalství vyjede sama. Napodruhé už se mi daří vybrat mých 400 000.
Hostel nacházím překvapivě napoprvé a Lucku nesnáším podruhé když jí táhnu ve všech směrech nadměrné zavazadlo do pátého patra.
Wow, jsem neskutečně unavený, ale aby jsme se vyrovnali s časovými posunem, tady zrovna začal den, jdeme se projít po okolí.
Užíváme si absolutně odlišné prostředí, vysoké supermoderní budovy a mezi ně jsou vklíněné malé domky, jak ze slamu. Zatímco elektrické vedení a malé domky mi připomínají Albánii, kolem jezdí nejnovější modely naleštěných korejských automobilek. Vítejte v asii.
Vtipnou částí je taky zkomolená angličtina, kterou najdete všude.
Ještě jdeme poprvé nakoupit. Zoufalství, znovu. Co si koupit? Vždy to zabere nějaký den vyzjistit jak se stravovat levně a lokálně. Prozatím bereme zavděk nudlemi.
Cítím se jak Alenka, nevím jak zamknout dveře, jak zapnout sporák a záchod s dvaceti tlačítky mě taky děsí. Navíc koupelna jak z pokojíku pro panenky, rozuměj vana velikosti trouby, záchod téměř na zemi.
Konečně spíme. V noci, kolem desáté se znovu budíme a jdeme udělat ještě jednu procházku. Ve tři ráno jdem spát a časový posun je vyrovnán, a to jsem slyšel jaký je s takovými přelety problém se vyrovnat pro tělo.
Dejte si tohle je nejlepší místní čaj. Tfuj, ten je pěkně hnusný říkáme si. Čaj s příchutí mezi rybou a arašídami jsem nečekal. Postupem času cítím rybu ve všem.
Měníme hostel.
Potkáváme se s holčinou z Francie a jdeme do pravé korejské restaurace. V automatu si objednáváme jídlo a za chvíli ho máme na stole. Tak teď budu za idiota. Jen hůlky, plná miska nudlí, cornflejků, mořských řas
a kdoví čeho jiného a vedle miska s rybím vývarem. Zamíchám, jím a hořím. wtf? Jednak na automatu nebylo napsané pálivé, ale tohle je zatraceně pálivé. Holčina se slzami v očích odkládá hůlky, že tohle jíst nebude a já jen o pár soust později, vzdávám taky a přemýšlím jak bude vypadat, až budu dělat číslo dvě.
Během poměrně krátké návštěvy, jsme jim stihli vypít automat s vodou, dostat křeč do rukou, pobavit místní našimi zarudlými obličeji a to vše jen za 4000 WON, čož je kolem 70 Kč.
Co se děje na hostelu nechápu. Jako, že jsem zůstával dva měsíce na hostelu v Belgii, ale tohle jsem nežral. Když se nás ptal, zda budeme chtít večeři, že dnes organizuje, čekal jsem nudle. Ale během chvíle byl stůl na zemi obložen pro celý hostel, na grilech se opékalo výborné maso, všude kimči, mořské řasy, houby, salát a nevím ani co zbytek byl. Jediné vím, že to nebralo konce, každý byl úplně nafutrovaný. Neskutečná pohostinnost.
Poté co jsme dojedli, ne že by jsme vše snědli, přišla oblíbená část alkohol.
Soju, soju, soju a pivo nebralo konce. Jedna kulturní věc s kterou jsem byl seznámen už před příletem, nikdy neplň číši sám sobě. Vždy někdo dolévá každému. No co říct, pijí hodně, ale ani my ostudu neudělali. Krásný večer, najezení napití. Vše stálo kolem 200 Kč. Děkuju!
Mohl by jsem pokračovat, ale pocitů, dojmů a myšlenek je taková kupa, že se to nedá sepsat. Jen jsem neskutečně rád a vděčný za tuto Příležitost.
Popíjím "rybí" čaj a chystám se odjet do Ansanu konečně se ubytovat na koleji a vidět kampus. Miluji Soul, miluji Koreu, není příliš brzy po dvou dnech? Uvidíme.
Tak konečně jsem se dočkal. Koukám do stropu s vědomím, že musím spát, ale nejde mi usnout. Ve dvě hodiny ráno vstávám a odjíždíme do Prahy. Tam jen počkat na prázdném letišti, než Lucka přijede a začne panikařit se zavazadlem.
Heathrow, nikdy bych nevěřil, že je potřeba jet dvakrát metrem aby jste se dostali na vaše nástupiště.
U brány do letadla jsme už mezi samými asiaty.
Tak asi jsem jediný kdo si přerezervoval letenku z první třídy do třetí. Myslel jsem aby jsme seděli vedle sebe, tak jsem na online check-in změnil sedadlo. Jenže Lucce u vstupu řekli, že se stala chyba a dali jí místo do první třídy. To já jsem seděl na prostřední sedačce v jedné absolutně nekomfortní pozici a až po pár hodinách letu, jsem našel ještě jinou nekomfortní pozici. Zato ona si jedla lososy a nechala se obkládat nahřátými ručníky. Máš to Lucko u mě!:)
Konečně Seoul! Jen nasát tu atmosféru.
Jsme na letišti a potřebuju vybrat nějaké drobáky. Jen ložím kartu do bankomatu, ten jí vcucne, tak si všimnu nápisu: "před tím než vložíte kartu zvolte angličtinu", a na mě teď svítí jen tři obrazovky v korejštině. Shit. Naštěstí karta po pár minutách čirého zoufalství vyjede sama. Napodruhé už se mi daří vybrat mých 400 000.
Hostel nacházím překvapivě napoprvé a Lucku nesnáším podruhé když jí táhnu ve všech směrech nadměrné zavazadlo do pátého patra.
Wow, jsem neskutečně unavený, ale aby jsme se vyrovnali s časovými posunem, tady zrovna začal den, jdeme se projít po okolí.
Užíváme si absolutně odlišné prostředí, vysoké supermoderní budovy a mezi ně jsou vklíněné malé domky, jak ze slamu. Zatímco elektrické vedení a malé domky mi připomínají Albánii, kolem jezdí nejnovější modely naleštěných korejských automobilek. Vítejte v asii.
Vtipnou částí je taky zkomolená angličtina, kterou najdete všude.
Ještě jdeme poprvé nakoupit. Zoufalství, znovu. Co si koupit? Vždy to zabere nějaký den vyzjistit jak se stravovat levně a lokálně. Prozatím bereme zavděk nudlemi.
Cítím se jak Alenka, nevím jak zamknout dveře, jak zapnout sporák a záchod s dvaceti tlačítky mě taky děsí. Navíc koupelna jak z pokojíku pro panenky, rozuměj vana velikosti trouby, záchod téměř na zemi.
Konečně spíme. V noci, kolem desáté se znovu budíme a jdeme udělat ještě jednu procházku. Ve tři ráno jdem spát a časový posun je vyrovnán, a to jsem slyšel jaký je s takovými přelety problém se vyrovnat pro tělo.
Dejte si tohle je nejlepší místní čaj. Tfuj, ten je pěkně hnusný říkáme si. Čaj s příchutí mezi rybou a arašídami jsem nečekal. Postupem času cítím rybu ve všem.
Měníme hostel.
Potkáváme se s holčinou z Francie a jdeme do pravé korejské restaurace. V automatu si objednáváme jídlo a za chvíli ho máme na stole. Tak teď budu za idiota. Jen hůlky, plná miska nudlí, cornflejků, mořských řas
a kdoví čeho jiného a vedle miska s rybím vývarem. Zamíchám, jím a hořím. wtf? Jednak na automatu nebylo napsané pálivé, ale tohle je zatraceně pálivé. Holčina se slzami v očích odkládá hůlky, že tohle jíst nebude a já jen o pár soust později, vzdávám taky a přemýšlím jak bude vypadat, až budu dělat číslo dvě.
Během poměrně krátké návštěvy, jsme jim stihli vypít automat s vodou, dostat křeč do rukou, pobavit místní našimi zarudlými obličeji a to vše jen za 4000 WON, čož je kolem 70 Kč.
Co se děje na hostelu nechápu. Jako, že jsem zůstával dva měsíce na hostelu v Belgii, ale tohle jsem nežral. Když se nás ptal, zda budeme chtít večeři, že dnes organizuje, čekal jsem nudle. Ale během chvíle byl stůl na zemi obložen pro celý hostel, na grilech se opékalo výborné maso, všude kimči, mořské řasy, houby, salát a nevím ani co zbytek byl. Jediné vím, že to nebralo konce, každý byl úplně nafutrovaný. Neskutečná pohostinnost.
Poté co jsme dojedli, ne že by jsme vše snědli, přišla oblíbená část alkohol.
Soju, soju, soju a pivo nebralo konce. Jedna kulturní věc s kterou jsem byl seznámen už před příletem, nikdy neplň číši sám sobě. Vždy někdo dolévá každému. No co říct, pijí hodně, ale ani my ostudu neudělali. Krásný večer, najezení napití. Vše stálo kolem 200 Kč. Děkuju!
Mohl by jsem pokračovat, ale pocitů, dojmů a myšlenek je taková kupa, že se to nedá sepsat. Jen jsem neskutečně rád a vděčný za tuto Příležitost.
Popíjím "rybí" čaj a chystám se odjet do Ansanu konečně se ubytovat na koleji a vidět kampus. Miluji Soul, miluji Koreu, není příliš brzy po dvou dnech? Uvidíme.
čtvrtek 21. února 2013
K - Koreo začínáme
Již za pár hodin se začne velké dobrodružství - studium v Koreji.
Kdysi jsem si říkal, že chci procestovat všechny státy Evropy, dříve než se vydám dále. Po Turecku a Gruzii jsem tomu ještě věřil, ale nyní poletím o pár tisíc kilometrů na východ na korejský poloostrov.
Veškerá příprava probíhala dosti hekticky, kdy jsem se vrátil z Bruselu, dodělával zkoušky a snažil se splnit vše slíbené.
Letenky koupené, vízum nalepené v pasu. Večer před odletem je batoh zabalený. Vždy ho obvážu strečovou fólií, jednak aby se neušpinil a jednak aby si nikdo nic nevypůjčil. A jako vždy jsem hodinku po dobalení zjistil, že jsem nezabalil boty na běhání. Snad seženu mojí velikost i tam.
A očekávání? Věřím, že Korea, mi přiroste k srdci stejně tak jako Turecko a že navštívím spoustu míst, poznám spousty zajímavých lidí a zkusím nespočet nových věcí, na které budu ještě dlouho s láskou vzpomínat.
Na půl roku pryč, co se za ten čas může změnit? Co se může změnit tady, co se mohlo přihodit kdyby jsem zůstal, jak mě následující období ovlivní? Raději nepřemýšlet a obavy soustředit na věci jako, který autobus nás v Soulu odveze na hostel. Vstáváme ve dvě ráno, ve tři vyjíždíme, tak aby jsme zavčasu byli v Praze.
Co se bude dít, co se dělo? Čekejte nové zprávy, tentokrát z Seoulu!
Kdysi jsem si říkal, že chci procestovat všechny státy Evropy, dříve než se vydám dále. Po Turecku a Gruzii jsem tomu ještě věřil, ale nyní poletím o pár tisíc kilometrů na východ na korejský poloostrov.
Veškerá příprava probíhala dosti hekticky, kdy jsem se vrátil z Bruselu, dodělával zkoušky a snažil se splnit vše slíbené.
Letenky koupené, vízum nalepené v pasu. Večer před odletem je batoh zabalený. Vždy ho obvážu strečovou fólií, jednak aby se neušpinil a jednak aby si nikdo nic nevypůjčil. A jako vždy jsem hodinku po dobalení zjistil, že jsem nezabalil boty na běhání. Snad seženu mojí velikost i tam.
A očekávání? Věřím, že Korea, mi přiroste k srdci stejně tak jako Turecko a že navštívím spoustu míst, poznám spousty zajímavých lidí a zkusím nespočet nových věcí, na které budu ještě dlouho s láskou vzpomínat.
Na půl roku pryč, co se za ten čas může změnit? Co se může změnit tady, co se mohlo přihodit kdyby jsem zůstal, jak mě následující období ovlivní? Raději nepřemýšlet a obavy soustředit na věci jako, který autobus nás v Soulu odveze na hostel. Vstáváme ve dvě ráno, ve tři vyjíždíme, tak aby jsme zavčasu byli v Praze.
Co se bude dít, co se dělo? Čekejte nové zprávy, tentokrát z Seoulu!
úterý 19. února 2013
CC3 - Německem a to poprvé
Tentokrát se vrátím do roku 2009. V práci jsem se seznámil s řidičem kamionů a s ním jsem měl domluveno, že mě spolu s kamarádem a koly doveze do Španělska, odkud by jsme již došlapali domů. Vše klape. Kubička už přijel k nám a vše máme sbaleno na cestu. Jenže kamioňák se omlouvá, že trčí s poruchou v Anglii a neví kdy bude mít opraveno. Rychle přehodnocujeme. Už máme zaplaceno pojištění, přece nebudem čekat. Kam by jsme mohli jet? Paříž? Londýn? Dánsko? Kubička navrhuje Monako. To se nám oboum moc líbí. Na jih - za sluníčkem. Bereme papír tužku a píšeme si města tak, jak nám je vyplivl plánovač tras. Druhý den ráno jedeme podle cáru papíru.
Je to skvělé být zase na cestě, ten pocit je nepopsatelný, příchuť dobrodružství, s vůní neznámého, jemně okořeněná nebezpečím a to celé v míse absolutní svobody.
Je vtipné jet s Kubičkou, hlavně takhle s odstupem pár let. On má vše supermoderní. Kolo v hodnotě čtyř mých, řetěz dvakrát dražší, jen že má o pár gramů méně. Gorotexová bunda, boty s nášlapy, speciální nenasákavá karimatka. Tato cesta byla ve znamení váhy. Kolo musí být co nejlehčí. Žádné zásoby a nic zbytečné. Co se koupí se musí ihned sníst.
První zastávkou v upršeném počasí, během něhož jsme museli i projíždět řekou vylitou na silnici je JE temelín. Její chladící věže jsou prostě dominantou jihočekého kraje. Když stojíme s obdivem pod nimi, jen přemýšlíme nad dokonalostí.
Hned první den dojedeme do Německa. V kopcovitém příhraničí zkoušíme najít v lese rovný plácek na stan. Už jsme z lesa venku a vidíme usedlost na loučce. Jdeme se zeptat, zda můžeme postavit stan. Ze začátku jsou majitelé nevěřící, ale svolují. Zkoušíme komunikovat. Kubička pantomicky nabízí hospodáři zda s něčím nepotřebuje pomoci, třeba naštípat dříví. Ten to ale chápe, že chceme opékat, tak nám přináší naštípaná polínka a staví hranici. Rychle ho zastavujeme. Kubička zkouší ještě jednou a tentokrát asi hospodář pochopil, podestýláme kravám. Sice více překážíme nežli pomáháme, ale Pan domácí se baví. Druhý den, jen vylezu ze stanu se na mě směje paní máma a volá kalt frühstuck?. Paní němčinářka ze mě nebude mít radost, ale vážně jsem myslel, že se ptá studené ráno?. Tak jsem kýval Ja, ja a třel si paže na znamení zimy. Díky tomuhle nedorozumění jsme ale dostali krásný domácí chléb s jahodovou marmeládou, čaj, kávu, mléko a houstičky na cestu. Snídaně s výhledem do údolí na stoupající mlhu je krásná, ale je třeba vyrazit dál.
Kousek od Moosburgu (?) je jezero, které je dokonale čisté. Nemůžeme odolat a trávíme zde pár hodin cachtáním se. Dokonce nacházíme ve vodě i kůži raka. Před Mnichovem se rozhodujeme zda si ho prohlídnout dnes, či zítra. Už je pozdě, ale přesto se ho rozhodneme prohlídnout a projet. Mnichov nás oba velmi nadchl, jeho krásné bulváry, luxusní obchody. Obchod Mercedes-Benz, hned vedle Aston Martin, Porsche..Hlavní náměstí plné turistů, koukají na nás a připadáme si jako "cestovatelé". Nicméně se setmělo a za svitu čelovek bloudíme z města ven. Dlouho nemůžeme najít žádné místo ke spaní. Až konečně cesta vpravo, pak kousek po trávě a po paměti stavíme stan. Jaké nás ráno čeká překvapení, když vedle nás stojí ohradník s kravami a ne více jak padesát metrů daleko dům. Rychle balíme a mizíme. Objevují se před námi první kopce, značící začínající alpy. Tak tohle bude moje první bližší seznámení s alpskými kopci. Ale ještě před tím, smočíme přední kola v Bodensee. Opět a zase prší, ale to jsme již pryč z Německa a přes Rakousko a Švýcarsko v Lichtenštejnsku.
Je to skvělé být zase na cestě, ten pocit je nepopsatelný, příchuť dobrodružství, s vůní neznámého, jemně okořeněná nebezpečím a to celé v míse absolutní svobody.
Je vtipné jet s Kubičkou, hlavně takhle s odstupem pár let. On má vše supermoderní. Kolo v hodnotě čtyř mých, řetěz dvakrát dražší, jen že má o pár gramů méně. Gorotexová bunda, boty s nášlapy, speciální nenasákavá karimatka. Tato cesta byla ve znamení váhy. Kolo musí být co nejlehčí. Žádné zásoby a nic zbytečné. Co se koupí se musí ihned sníst.
První zastávkou v upršeném počasí, během něhož jsme museli i projíždět řekou vylitou na silnici je JE temelín. Její chladící věže jsou prostě dominantou jihočekého kraje. Když stojíme s obdivem pod nimi, jen přemýšlíme nad dokonalostí.
Hned první den dojedeme do Německa. V kopcovitém příhraničí zkoušíme najít v lese rovný plácek na stan. Už jsme z lesa venku a vidíme usedlost na loučce. Jdeme se zeptat, zda můžeme postavit stan. Ze začátku jsou majitelé nevěřící, ale svolují. Zkoušíme komunikovat. Kubička pantomicky nabízí hospodáři zda s něčím nepotřebuje pomoci, třeba naštípat dříví. Ten to ale chápe, že chceme opékat, tak nám přináší naštípaná polínka a staví hranici. Rychle ho zastavujeme. Kubička zkouší ještě jednou a tentokrát asi hospodář pochopil, podestýláme kravám. Sice více překážíme nežli pomáháme, ale Pan domácí se baví. Druhý den, jen vylezu ze stanu se na mě směje paní máma a volá kalt frühstuck?. Paní němčinářka ze mě nebude mít radost, ale vážně jsem myslel, že se ptá studené ráno?. Tak jsem kýval Ja, ja a třel si paže na znamení zimy. Díky tomuhle nedorozumění jsme ale dostali krásný domácí chléb s jahodovou marmeládou, čaj, kávu, mléko a houstičky na cestu. Snídaně s výhledem do údolí na stoupající mlhu je krásná, ale je třeba vyrazit dál.
Kousek od Moosburgu (?) je jezero, které je dokonale čisté. Nemůžeme odolat a trávíme zde pár hodin cachtáním se. Dokonce nacházíme ve vodě i kůži raka. Před Mnichovem se rozhodujeme zda si ho prohlídnout dnes, či zítra. Už je pozdě, ale přesto se ho rozhodneme prohlídnout a projet. Mnichov nás oba velmi nadchl, jeho krásné bulváry, luxusní obchody. Obchod Mercedes-Benz, hned vedle Aston Martin, Porsche..Hlavní náměstí plné turistů, koukají na nás a připadáme si jako "cestovatelé". Nicméně se setmělo a za svitu čelovek bloudíme z města ven. Dlouho nemůžeme najít žádné místo ke spaní. Až konečně cesta vpravo, pak kousek po trávě a po paměti stavíme stan. Jaké nás ráno čeká překvapení, když vedle nás stojí ohradník s kravami a ne více jak padesát metrů daleko dům. Rychle balíme a mizíme. Objevují se před námi první kopce, značící začínající alpy. Tak tohle bude moje první bližší seznámení s alpskými kopci. Ale ještě před tím, smočíme přední kola v Bodensee. Opět a zase prší, ale to jsme již pryč z Německa a přes Rakousko a Švýcarsko v Lichtenštejnsku.
CC2 - Lucemburk a Německo se smůlou v patách
Blížím se k dalšímu hlavnímu městu malého státu. Vidím ho celé pod sebou, jeho po většinou šedé střechy a vysoká věž kostela jsou první co mě vítá ve Velkovévodství lucemburském. To je jednou z nejsilnějších ekonomik světa, její HDP na osobu patří pravidelně mezi nejvyšší na světe. Část institucí EU je zde také situvána, to je znát ale až když se dostanete blíže k centru a vidíte všude pobíhající úředníky v kvádrech.
Přejíždím po mostě, překlenujícím údolí s řekou na dně. Na druhém konci se zastavuji, zkontrolovat mapu a jakým směrem by jsem se měl ubírat dál. Chvilka nepozornosti, foukne vítr a mapa mi odletěla kamsi do údolí. Zamykám kolo a vydávám se jí hledat. Jakou mám radost, že jsem ji našel. Po projití centra a zjištění jak draho zde je, se vydávám opět do Německa.
Dalším plánem mi je projet Německo co nejrychleji bez zbytečných zajížděk. Proto zalehám až pozdě v noci za tmy. Stylově pod posedem.
Jedu z kopce, když se mi vlivem nerovností uvolní přední brašna z popruhů a upadne. Ulehčení na jedné straně řídítek nestačím vyrovnat a ty se mi vzpříčí. Během chvíle jsem úplně zabržděn, ani nevím jak. Hledám brýle ač marně. Po chvíli stopování jsem je našel celé rozlámané. Takže další cesta přes celé Německo asi bude stát za to. Mžourám na každý ukazatel, popřípadě zkouším přidržovat zbylé sklíčko u oka. Bohužel pro mě ukazatele na křižovatkách nejsou před křižovatkou, ale na opačné straně. Takže je vždy nutné přejet silnici. Vcelku to zdržuje. Ještě zábavnější je hledání místa na spaní. Už vzdávám, aby jsem byl nenápadný a vždy jen stavím stan.
Tentokrát jsem ho postavil na krásném paloučku. Komáři koušou jako pominutí, rychle zalézám. Neskutečné vedro a dusno. Jak jsem si zvykl, zalézám do spacáku nahý, tuto noc to ale byla chyba. Probouzí mě ostré světlo, zvuk nastartovaného motoru a mlácení na stan. Snažím se rychle uvést myšlenky do stavu pohotovosti, ale jde to pomalu, byl jsem probuzen z nejtvrdšího spánku. Rychle si beru kraťasy a aniž by jsem rozepl síťku proti komárům vylézám ze stanu. Chvíli to zabralo, než jsem se skrze ní probral. Skrze mřížko brýlí, mžourám do dálkových světel. Pán je ztlumí. Pomalu se uklidňuji a z češtiny, přepínám do němčiny a vysvětluji svou situaci. Pán se asi dobře baví. Poté mi vysvětluje, že je místním ochráncem přírody a že mě víděl stavět stan z posedu, ale než se sem dostal, že jsem usnul. Prý je to tu celé CHKO, ale že vidí že to tu neponičím, tak ať tu zůstanu. Ptá se ještě jestli něco nepotřebuji a s přáním dobré noci mě opouští.
Po největším zakýblování, které mě stálo 20 km špatným směrem, další kiks jsem udělal když jsem nedbal zákazu vjezdu z důvodu přestavby silnice. Většinou to vyjde, ale v tomto případě jsem po pěti kilometrech z kopce zjistil, že přestavují most, takže musím šlapat zpět. Hold mám automapu, která je podrobností zcela nedostačující. Zastavuji se u cykloservisu a ptám se na cestu. Jen se smějí mé mapě a po krátkém přátelském hovoru mi donesou parádní podrobný autoatlas Německa ve více než luxusní podrobnosti a navíc majitel cykloservisu mi dává mapku s cyklostezkama v okolí a ukazuje, kterou použít. Chyba. Já vůl.
Nejezdit po cyklostezkách. Tohle pravidlo si tolikrát vtloukám do hlavy a stejně při každém výletu ho poruším. Opět tlačím kolo do kopce po nezpevněné cestě, kdesi v lesích s bouřkou v zádech.
Začíná silný déšť. Naštěstí se přede mnou objevuje jakýsi lesní hotel. Schovávám se na prolézačce. Odpočinek mi naruší nadržený zlatý retrívr, který nepochopí, že se nechci pářit. Intenzivně mi skáče na nohu, na bok a snaží se dělat svou touhu. Vždy ho schodím. Je to hodně nepříjemné. Jen se ho dotknu, začne vrčet. Šplhám do horních pater prolézačky, ale ten neřád za chvíli přijde na to, jak nahoru. Jen chvíli váhá u houpacího mostu, ale i ten díky svému rozmnožovacímu pudu překoná. Seskakuji dolů, ale není blbý a po chvíli ho mám zase dole. Zkouším vylézt na střechu, ale to se mi nedaří. Jeikož jsem už stejně promokl na kost, sedám na kolo a jedu.
Dny jsou čím dál tím více horké. Dnes jsem si nakoupil rádlery, že zakempuji dříve a odpočinu. Našel jsem si pěkné místo mezi balíky slámy. Obloha se během chvíle zatáhne, zvedne se vítr a je dusno, je mi jasno. Po dlouhém období veder a bez deště přijde pořádná čina. Taky že ano. Posezení s radlerem se ruší a prioritou je postavit stan. Vítr je tak silný, že není vůbec snadné ho vztyčit. Nakonec odvalím jeden balík z řady a ve vzniklé mezeře částečně chráněn proti nárazů větru ho stavím. Zalézám dovnitř. Dlouho do noci, nemohu usnout vinou silného deště, faktu že stan neplní funkci stanu a voda teče dovnitř ve velkém. To že je všechno mokré mě tolik neštve, jako kapky, které na mě stále padají. V místě největšího proudu vody ze střechy na moje břicho (přesně ve prostřed, tak aby se tomu nedalo vyhnout) si na břicho dám ešus a v pravidelných intervalech ho vylévám. Probouzím se do umrholeného rána. Promočený, unavený, promrzlý a s ešusem plným vody po boku. Dám si ranní rádlery a rychle pryč.
Během dne, když se trochu oteplilo suším spacák.
Další den se probouzím velmi brzy ráno. Chci už být doma. Kousnu se a celý den šlapu. Vyjídám drobky z brašen, sypu do sebe zyblý cukr, jen aby jsem nemusel zastavovat. Konečně místa co znám. Poslední kilometry opět s bouřkou v zádech. Jsem doma. Kolik jsi vůbec ujel ptá se setřička, koukám na tachometr. Svítí na mě číslo 4444,4 km. Možná jsem měl něco již před výletem najeto, ale to nic nemění na pocitu z krásného výletu, který jsem si v roce 2010 udělal.
Přejíždím po mostě, překlenujícím údolí s řekou na dně. Na druhém konci se zastavuji, zkontrolovat mapu a jakým směrem by jsem se měl ubírat dál. Chvilka nepozornosti, foukne vítr a mapa mi odletěla kamsi do údolí. Zamykám kolo a vydávám se jí hledat. Jakou mám radost, že jsem ji našel. Po projití centra a zjištění jak draho zde je, se vydávám opět do Německa.
Dalším plánem mi je projet Německo co nejrychleji bez zbytečných zajížděk. Proto zalehám až pozdě v noci za tmy. Stylově pod posedem.
Jedu z kopce, když se mi vlivem nerovností uvolní přední brašna z popruhů a upadne. Ulehčení na jedné straně řídítek nestačím vyrovnat a ty se mi vzpříčí. Během chvíle jsem úplně zabržděn, ani nevím jak. Hledám brýle ač marně. Po chvíli stopování jsem je našel celé rozlámané. Takže další cesta přes celé Německo asi bude stát za to. Mžourám na každý ukazatel, popřípadě zkouším přidržovat zbylé sklíčko u oka. Bohužel pro mě ukazatele na křižovatkách nejsou před křižovatkou, ale na opačné straně. Takže je vždy nutné přejet silnici. Vcelku to zdržuje. Ještě zábavnější je hledání místa na spaní. Už vzdávám, aby jsem byl nenápadný a vždy jen stavím stan.
Tentokrát jsem ho postavil na krásném paloučku. Komáři koušou jako pominutí, rychle zalézám. Neskutečné vedro a dusno. Jak jsem si zvykl, zalézám do spacáku nahý, tuto noc to ale byla chyba. Probouzí mě ostré světlo, zvuk nastartovaného motoru a mlácení na stan. Snažím se rychle uvést myšlenky do stavu pohotovosti, ale jde to pomalu, byl jsem probuzen z nejtvrdšího spánku. Rychle si beru kraťasy a aniž by jsem rozepl síťku proti komárům vylézám ze stanu. Chvíli to zabralo, než jsem se skrze ní probral. Skrze mřížko brýlí, mžourám do dálkových světel. Pán je ztlumí. Pomalu se uklidňuji a z češtiny, přepínám do němčiny a vysvětluji svou situaci. Pán se asi dobře baví. Poté mi vysvětluje, že je místním ochráncem přírody a že mě víděl stavět stan z posedu, ale než se sem dostal, že jsem usnul. Prý je to tu celé CHKO, ale že vidí že to tu neponičím, tak ať tu zůstanu. Ptá se ještě jestli něco nepotřebuji a s přáním dobré noci mě opouští.
Po největším zakýblování, které mě stálo 20 km špatným směrem, další kiks jsem udělal když jsem nedbal zákazu vjezdu z důvodu přestavby silnice. Většinou to vyjde, ale v tomto případě jsem po pěti kilometrech z kopce zjistil, že přestavují most, takže musím šlapat zpět. Hold mám automapu, která je podrobností zcela nedostačující. Zastavuji se u cykloservisu a ptám se na cestu. Jen se smějí mé mapě a po krátkém přátelském hovoru mi donesou parádní podrobný autoatlas Německa ve více než luxusní podrobnosti a navíc majitel cykloservisu mi dává mapku s cyklostezkama v okolí a ukazuje, kterou použít. Chyba. Já vůl.
Nejezdit po cyklostezkách. Tohle pravidlo si tolikrát vtloukám do hlavy a stejně při každém výletu ho poruším. Opět tlačím kolo do kopce po nezpevněné cestě, kdesi v lesích s bouřkou v zádech.
Začíná silný déšť. Naštěstí se přede mnou objevuje jakýsi lesní hotel. Schovávám se na prolézačce. Odpočinek mi naruší nadržený zlatý retrívr, který nepochopí, že se nechci pářit. Intenzivně mi skáče na nohu, na bok a snaží se dělat svou touhu. Vždy ho schodím. Je to hodně nepříjemné. Jen se ho dotknu, začne vrčet. Šplhám do horních pater prolézačky, ale ten neřád za chvíli přijde na to, jak nahoru. Jen chvíli váhá u houpacího mostu, ale i ten díky svému rozmnožovacímu pudu překoná. Seskakuji dolů, ale není blbý a po chvíli ho mám zase dole. Zkouším vylézt na střechu, ale to se mi nedaří. Jeikož jsem už stejně promokl na kost, sedám na kolo a jedu.
Dny jsou čím dál tím více horké. Dnes jsem si nakoupil rádlery, že zakempuji dříve a odpočinu. Našel jsem si pěkné místo mezi balíky slámy. Obloha se během chvíle zatáhne, zvedne se vítr a je dusno, je mi jasno. Po dlouhém období veder a bez deště přijde pořádná čina. Taky že ano. Posezení s radlerem se ruší a prioritou je postavit stan. Vítr je tak silný, že není vůbec snadné ho vztyčit. Nakonec odvalím jeden balík z řady a ve vzniklé mezeře částečně chráněn proti nárazů větru ho stavím. Zalézám dovnitř. Dlouho do noci, nemohu usnout vinou silného deště, faktu že stan neplní funkci stanu a voda teče dovnitř ve velkém. To že je všechno mokré mě tolik neštve, jako kapky, které na mě stále padají. V místě největšího proudu vody ze střechy na moje břicho (přesně ve prostřed, tak aby se tomu nedalo vyhnout) si na břicho dám ešus a v pravidelných intervalech ho vylévám. Probouzím se do umrholeného rána. Promočený, unavený, promrzlý a s ešusem plným vody po boku. Dám si ranní rádlery a rychle pryč.
Během dne, když se trochu oteplilo suším spacák.
Další den se probouzím velmi brzy ráno. Chci už být doma. Kousnu se a celý den šlapu. Vyjídám drobky z brašen, sypu do sebe zyblý cukr, jen aby jsem nemusel zastavovat. Konečně místa co znám. Poslední kilometry opět s bouřkou v zádech. Jsem doma. Kolik jsi vůbec ujel ptá se setřička, koukám na tachometr. Svítí na mě číslo 4444,4 km. Možná jsem měl něco již před výletem najeto, ale to nic nemění na pocitu z krásného výletu, který jsem si v roce 2010 udělal.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)