Od hranic je to již jenom kousek k moři. Jako by jsem ho i cítil. Auta zmizeli na dálnici a já si opět mohu v klidu vychutnávat klid krajiny. Cestou potkávám pána, jemuž je už přes 60, ale rozhodně to na sobě nedává znát. Prohodíme spolu jen pár slov, tak jak je mezi cestovateli - poutníky slušnost. Pán se vydal před několika měsíci na pouť z Dánska do Dubrovniku. Jak říká, už tam skoro je ( já ovšem vím, že je to dalších 600 km). Ještě dlouho na toho pána vzpomínám a přemýšlím zda by jsem toho byl také schopen. Šel jen v kabátu, malou mošnou a holí. Cesta už je jenom z kopce.
Mezi domy se pomalu objevuje více a více lesklé modré. Až sjíždím k moři a na pláži mezi namačkanými turisty symbolicky namáčím přední kolo. Koupat se tu ještě nebudu. Místo toho si koupím krásně vychlazený Ožujsko - rádlera. A chvátám v tom horku, rychle za město k první prázdné pláži, aby jsem si ho mohl v klidu vychutnat.
Cesta mě vede pořád podél pobřeží, kolem každé zátoky s průzračně modrou vodou. Okolní kopce, jsou porostlé jen malými keři a posypány spoustou kamenů, které jsou podél cest vyskládány do slušivých zídek a hromádek. Vzhledem k absenci krajnic a špatnému pocitu že ještě nemám pojištění, poprvé nasazuji přilbu kterou až domů nesundám. Silnice jsou občas velmi vtipně zasazeny mezi vyfrézované skály. Někdy zase od moře, dělí jen prudký sráz. Blíží se první večer a řeším problém, kam půjdu spát. Kolem silnice, jsou jen prudké svahy na kterých se nevyspím. Zkoušel jsem se i zeptat, kolik by stál nocleh. Ale absolutní neochota místních, kteří jenom rýžují na turistech a už nejsou ani trochu příjemní (nevím jak to vyjádřit, jen takové: "ok, naval prachy a zítra ať jsi do osmi pryč, přijedou další peníze"). Kašlu na civilizaci. Nakonec vybírám místo za pár většími kameny vedle silnice. Úžasné. Pomalý západ slunce mezi ostrůvky, které vypadají jak velké velryby či obludy potápějící se mi na dohled. Nebýt komára dlouho do noci, a kamenitého podkladu...
Další rozpálený den. Mám problém - nemám vodu. Zoufale vyhlížím první obchod, konečně taká menší Jednota. Ještě ve vnitř otevírám láhev a půlku likviduju. Dlouze vybírám co si koupím k jídlu.
Zadar je úžasné město, plné historických budov, z tolik pro chorvatska typického bílého kamene. Dám si výbornou špachtlovou zmrzlinu a procházím jeho spletitými uličkami, se spoustou kostelů.Večer. Stejné dilema. Zajíždím do parku (pláže), vedle silnice. Koupači pomalu odcházejí a zůstávají tady jenom finští manželé s karavanem. Ptám se jich zda nevědí, jestli je problém tu přespat. Nevědí, ale taky to zkusí. Zatímco oni ulehají ve svém prostorném voze, já si lehám pod borovice. Přes park projíždí pořád auta, přitom je silnice, hned vedle. Začínám být nervózní, když ta samá auta tudy projíždí již po víceré. Už spím, když přijede auto a jak mají obvykle ve zvyku, rádio na plné pecky a dálková světla na mě namířena. Čekám co se bude dít. Pán jde posbírat jen plážová lehátka. Když si mě všimne, tlumí světla a omlouvá se mi. Než odjede přichází a dává mi jedno lehátko na noc. "Just. don´t fuck me up ok?" A vysvětluje svému synkovi, že bycikluji kolem světa a nemám nic jiného než kolo. I já tomu rozumím v chorvatštině. Na dřevěné rozhledně hned po ránu si dávám Ožujsko. Všímám si vyrytého nápisu na lavičce, který taky stojí o zamyšlení: "My Feet is my only Carriage" B. Marley.V každém městě postávají a posedávají majitelé apartmánů a snaží se nalákat turisty. Odpočívám ve stínu borovic u kameného stolu a schovávám se před poledním žárem.
Poslední dny pořád mažu. Koleno mě bolí, že nemohu ve stoje šlapat. Tak mažu mastí. Ruce a uši mám spálené - mažu. Řetěz - tak ten nemažu.
Ante Juričev Martinčev alias Boban, hrdina Chorvatů.
V historickém městu Split, stojím uprostřed pěší zóny v centru města, tam kde je nejsilnější wifi a volám domu. Všichni do mě naštvaně naráží, uhýbám až před sanitkou.
Krajina okolo je víc a víc vyschlá a kopce se bělají více a víc.
Makarská riviéra. Dnes jsem si ustlal mezi olivami na terasovitě upraveném svahu. Kotouč se nese nad rozzářeným městem a cikády cvrkají. Idyla. O terasu pode mnou zapraská pár větévek a na mojí terasu vyskočí divočák. V šoku zcela automaticky vyskočím ze spacáku a vrhnu jeho směrem kámen. Prase kvíkne a dá se na útěk. Tudutudu, tak tohle bylo moje první setkání tudutudu face to face s divočákem. Tudutudu. Už věřím značkám kolem silnic varující tudum na divoká prasata - oni to myslí vážně. Tluče mi srdce a dostávám se z úleku. Prase mě v noci navštívilo ještě dvakrát, ale vím že mělo větší strach než já. Na stejnou terasu se mnou, však již nevstoupilo.
Cestou na hranice s Bosnou musíte vystoupat na kopec z jehož vrcholu je výhled na Bačinská jezera. Ty ve vyprahlé krajině, jakou přijíždíte, vypadají úchvatně.
No a pak už jenom podél Neretvy až do Bosny. Na hraničním přechodu všichni "ochotně" pouští cyklistu před sebe. Razítko do pasu a welcome in BiH.
Žádné komentáře:
Okomentovat