CC1 - Monte Negro

 Projel jsem si historicke mesto Dubrovnik a jedu směrem do Černé hory. Co od téhle země čekat nevím. Jisté je, že cesta na hranice je dlouhý úsek jenom prašná. Kdy není vůbec příjemné, jak kolemjedoucí auta víří prach. Kolem poledne vidím ve stínu zaparkovaná dvě naložená kola. Zastavuji si ve stínu palem také odpočinout a popovídat. Jsou to dva Italové, oba kolem šedesáti, kteří na svých starých silničkách jedou z Montenegra, přes Chorvatsko a Bosna zpátky do Hory. Něco kolem 1000 km. Silnice už je pěkná a přede mnou již je státní hranice. CRNA GORA DOBRODOŠLI. Platnou měnou je tu Euro, obchody vypadají pěkně, ulice udržované. Prostě mě Černá hora, mile překvapila. Zastavuji u jednoho penzionu a vysvětluji majitelovi, jak česká vlajka správně patří. Hned ji přendavá, ale neděkuje. Dnes jsem myslel, že si vezmu odpočinkový den, nicméně už mám najeto opět ku 130 kilometrům a nemůžu najít kemp. Konečně jeden nacházím. Majitel je pohodář, říká 10 E, za noc a stan, jenom zkouším, jestli není možná nějaká sleva a bez diskuzí jsme na 5E. To je fajn. Vyperu si, vyperu se, najím, nabiju elektroniku, zkouknu novinky na internetu a zavolám domů. Za 5 Euro, je to krásné. Večer přemýšlím, že by jsem tu mohl zůstat i celý druhý den.
Ovšem v noci vedle křičí Bulharka, k ránu mimino. Ne, já potřebuji svůj klid a ten je nejlepší v přírodě. Balím věci a odjíždím.
Hned další den, objíždím Boko Kotorski záliv, kolem něhož je spousta stop po starověkém osídlení. Je tu pěkně, jedu skoro pořád po rovině, občas kopeček, podél mě hory. Vodní hladina se pěkně leskne. Uprostřed zálivu jsou na dvou ostrůvkách nějaké kostely, ke kterým neustále plavou loďky se spoustou turistů. Kousek u silnice, je taková menší jeskyně. Zalézám do ní, vařím oběd a užívám chládku. Středověké přístavní městečko s krásně zachovalým centrem - Kotor (UNESCO). Opět plné bílého kamene, obrovských staveb a bohužel i turistů. Vysoko nad ním se po strmých stěnách skal line středověké opevnění. Začínám stoupat od hladiny moře. A stoupám a stoupám, zastavím se o několik hodin později ve výšce 1600 m n.m. Chci navštívit  Njegos Mausoleum. Kdysi jsem ho videl na obrazku a kdyz uz jsem tady..
Silnice se vine podél kopců, vždy se mi na chvíli odhalí výhled na záliv i s Kotorem. Jak jsem vysoko, říkám si s každou zatáčkou a zastavuji to vyfotit. Neměl jsem ani představu, jak vysoko ještě budu muset vystoupat. Nejprve dlouhé úseky šplhající se po všech kopcích okolo zálivu, později jen serpentiny, po jedné stěně. To už jsem nad středověkými hradbami. Pot neskutečně štípe do očí. Ani šátek nepomáhá, už je tolik promočený. Jablko, banán - pár zatáček. Dopíjím zbytek vroucí Coly. V serpentinách se proti mě najednou vyřítí autobus. Vzpomínám na video, které jsem  viděl na internetu, kdy řidiči musí v zatáčkách i couvat. To samé platí tady.http://www.youtube.com/watch?v=3Fc84GGEpA8
Najednou se za zatáčkou objeví ve stěně díra, vysoká 15 metrů. Krásná obrovská jeskyně. Odpočívám v ní a připadám si jak ve starém chrámu. Už si myslím, že jsem na vrcholu, když je odbočka do chráněné oblasti. Tam musím a znovu do kopce. Chvílemi musím kolo tlačit. Stydím se před projíždějícími auty, neměli by se stydět oni? Je znát, jak slunko zde pálí. Na kůži mi opět naskakují puchýře plné vody. Kolem roste vřes a nízké pokroucené stromky. Vůně je tu omamná. Míjím svatbu, která se koná zde s výhledem do zálivu, vysoko nad okolními kopci. Jen tak tréninkově u cesty stavím mužika, aby bylo vidět že zde někdo byl. Provoz tu není žádný. V kopci dojíždím klučinu, který je kdesi dole na soustředění a dnes si půjčil kolo a jel si udělat výlet. Pokračujeme spolu, až na vrchol. Jeho angličtina je výborná a ledaskdo od nás by se měl stydět.Z diskuze bylo pro mě zajímavé snad to, že nikdy nenavštívil sousední země Albánii, Kosovo, Srbsko. Prý že tam jsou všichni moc divocí a nebezpeční. No uvidíme. Všechny státy mám postupně v plánu.
V součastnosti je mým plánem. Albánie, Makedonie, Kosovo a přes Srbsko domů.
Černohorské přísloví řiká, že pokud by se narovnal zvlněný povrch Montenegra, bylo by větší jak Rusko.
Kola parkujeme na parkovišti, těsně pod vrcholem. Diví se, že tu nechám naložené kolo se vším. Tak asi i v Černé hoře je kriminalita:). Projdeme dlouhým průchodem a stojíme před branami Mauzolea, které si na tomto místě vybral vládce, tak aby viděl celou svou zem a mohl dohlížet na život svého lidu.
Výhled je neskutečný. Popsat se nedá. Nevštivte! Zapomínám na těch několik hodin co jsem šplhal vzhůru.
Při sjezdu dolů míjím chatku, která je zde volně k použití pro všechny cestující. Přemýšlím o ní, ale zapoměl jsem zastavit, takže jsem o pár kilometrů níže. Dnes si postavím stan pár kilometrů před Podgoricou. Dlouho se mi nedaří mezi všudy přítomnými skalisky nic najít. Když je někde pěkné místečko, tak tam někdo nepochopitelně, uprostřed ničeho- mezi keřy, stojí a kouká na mě. Ostře to točím doprava, přeskočím talutu a jsem na plácku, který byl právě přeobdělán na plochu pro olivovníky. Je znát jak byl vyrván přírodě. Procházím pozemek a hledám místo na spaní. Najednou mi pod nohami utíká tak třičtvrtě metrů dlouhá černá hadice. Tak dneska musím postavit stan! Dále už chodím a dupám aby byl had varován.
Krajina se neuvěřitelně narovnala. Druhý den, projíždím Podgoricu. Takhle nudné hlavní město, jsem ještě neviděl. Nedaří se mi najít žádné náměstí, ale bohužel ani cestu ven. Tak nějak volím směr a nechám se unášet. Kluci mi radí cestu přes bývalý vojenský prostor. Ten jsem našel ale kudy potom nevím. Nikde nikdo. První lidi potkávám v ghetu u silnice. Cikáni na mě vykukují z budek ztlučených ze všeho co kde "našli". Krávy přecházející přes silnici mě nerozhodí. Už po několikáté vidím auto s českou SPZ, u předchozích majitelé rozhodně nebyli češi. Zkouším to i teď. Zastavuji u auta a volám na majitele u domu. Přichází a když se ptá odkud že jedu naférovku mu říkám že z Čech, dívá se na mě dost zaraženě až nevraživě. Raději děkuji a mizím. Dodnes nevím, proč mají naše značky. Směr jsem trefil fajn a jsem v hraničním městečku Tuzi u Albánie. Na ulicích je už správný balkánský zmatek, skoro jak v Turecku.
Po nové silnici, kolem bažin až na hranice. REPUBLIKA E SHQIPERISE . Mirsevini ne shqiperi!

CC1 - Bosnou válkou poznamenanou

Názvy měst na žlutých ukazatelích jsou psány jak latinkou tak i cyrilicí. Ovšem na většině z nich u hranice s Chorvatskem je (snad jsem to nepopletl) srbský název - psaný cyrilicí, šedým sprejem zakryt (ale v části BiH obývané chorvaty). Vzájemné vztahy jsou na balkáně vážně pomatené, zde o národnostním složení BiH. TU.
Taky jsem vždy tápal, jak pozdravit. Zda jako muslimy či křesťany. Raději neutrální Hey.
Ve vsích vedle sebe stojí mešity a kostely. Ne že by se snášeli věřící dobře, o tom později.
Projíždím rozpálenou krajinou. Teploměry ukazují 36°. Podél řeky. Krajina přede mnou ukazuje pomalu stoupající hory. Podél cest je neskutečné množství náhrobků. Mohli by zde zastupovat patníky, jen je opatřit odrazkami- až tak hustě jsou. Ale je pravda, že jsou pěkně provedené. Zde poprvé jsem viděl kámen, do kterého byl jakýmsi způsobem (snad vypískován) portrét nešťastně zemřelého. Projíždím podél starého města, z kamene. Dřív určitě osídleným turky. Tenhle styl architektury velmi dobře znám. Však se taky kopule hamámu hrdě poulí, nad střechami ostatních domků. Celé střechy jsou pokryty plochými kameny. Projíždím první tunel, mezi vzrostlými skalami, které obepínají údolí s řekou a silnicí. Tunel je jistě ručně kopaný. Není zde použito betonu na zpevnění stěn, jen límce jsou obetovány.
Podél cest jsou spousty zarostlých a zpustlých domů, které v průběhu války musely být opuštěny. Nikdo se o ně více nestará a raději si rozestaví nový dům o kus vedle. Také spousty špinavých cikánských "obydlí" (ztlučených z větví, plechů, vraků aut a hadrů), se spoustou dotěrných dětí a psů míjím. Nevím co je víc nepříjemné zda děti, které pokřikují, či psi jež se rozběhnou a štěkají hned vedle nohy. Marně se jim snažíte ujet a nevíte jestli kousnou či co. Já se naučil vozit pár kamenů, jež jsem na ně vždy hodil. A během cesty mě naučili chrstnout na ně vodu. Podél silnic mraky zapáchajících odpadků.
Chci se dojet podívat na nějakou úžasnou atrakci, která je na mapě zvýrazněná a podtržená. Dle mapy zajížďka 10 km. Měl jsem to asi dvacet tam. Když se ptám paní na cestu, jen se ulekaně na mě dívá a běží se schovat. Doopravdy s výrazem hrůzy v očích!
Místo jsem našel. Plné krásných kamených domků, čerstvé vody, jež rozhodně neodmítnu. Není horšího než když dojde voda. A plno turistů, raději se vracím na silnici.

Zpět na hlavní silnici. Řidiči kamionů, zde mají zvyk vždy zatroubit, že předjíždí. Ze začátku jsem se lekal, až to se mnou zamávalo. Ale časem je to příjemné o něm vědět. Později v Srbsku, jsem poznával že mě bude předjíždět Bosňan. Kolem cest lze také vidět veliké vinice. Město Mostar. Jak já jsem toužil se sem vždy podívat. Krásně čistá řeka, mezi rozeklanými kameny. Historické město s nádechem Otomanské říše. Kontrastem jsou rozbořené domy, s pozůstatky střel z děl. Ruiny, obehnané rudou páskou a upozorněním, že to může každou chvíli spadnout. Ovšem turisté, kteří se sem dovezou autobusy, jen projdou krásnou uličkou, nechají Eura, přelezou most tam zpátky, prolezou uličkou zpět a jdou do nové části města. A samozřejmě se vyfotí se vším krásným. Most mě ohromuje. Jeho ladný oblouk klenoucí se přes řeku. Jak je rozepřen mezi břehy. Zamyšleně se po něm procházím stále sem, tam. Nahoru dolu. Slunce se leskne na jeho povrchu, naleštěném tisíci bot.

 S řekou po levé ruce, sluncem v zádech projíždím spousty tunelů (od hranic do Sarajeva, přes 20). Vždy adrenalin. Kilometrové tunely, jsou bez světel celkem adrenalin, stejně jako neosvětlené tunely, kde se mi podařilo spadnout do takové díry, až jsem z kola sestoupil. Řeka se pěkně rozprostírá v jakési přehradě, obklopená horami. Miluju to. Jen HORY, silnice, řeka a HORY.Sednout na břeh a koupat nohy. Mám prázdniny. Dám si sušenky a přemýšlím o zmrzlině. Blíží se večer. Tak dnes ve sračkách. Absence zeleně. Stan stavím na jakémsi rameni slepé silnice, mezi haldami odpadků. Ke všemu se zvedá vítr, stan jsem nestihl zatěžkat a chytám ho při odchodu směrem k řece.

Luštím sudoku, poslouchám už po tisíceré písničky na mé mp3 (2GB mp3 - stále dokola a dokola..), popíjím rádlera a čekám na noc, či na déšť. Toho se naštěstí nedočkám. Tak jsem si plánoval jak pojedu po rovině až do Sarajeva, ale stoupání mě přesvědčuje o opaku. Brutální stOUpání. A zase bez vody. Už když se blíží konec láhve začínám být nervózní a nadávám. Když dojde voda úplně jen kleju a šlapu. Už nemám důvod zastavovat. Stejně se nemohu napít. Šlapu do kopce s prachem nalepeným po těle. A bez vody! První pramen tryskající z trubky v kamenu u cesty. Co na tom, že je trubka zelená mechem (snad) a nedbám ani nápisu, že češme bylo zřízeno jako vzpomínka na... Ono je to vlastně památník (hrob) s pramenem. Plním 6 litrů. Od tohoto bodu, jsem přestal kupovat vodu. Významě tím šetřím a ještě víc přicházím do styku s místními. Hned se jede lépe. Nesnáším velká města a vjezd do nich. Opět mě to vede na dálnici. Všichni na mě troubí jako smyslů zbaveni. Stejně tak šlapu, až k prvnímu výjezdu. Odsud pokračuji po cestách mezi továrnami a po loukách směrem na Sarajevo. To je plné velkých moderních budov plných skla a oceli. V historickém centru je ovšem jiný ruch. Mezi starými domky a mešitami místo aut se prohání hloučky lidí. Babylon hadr. Procházím centrum. Jen ze zvědavosti se ptám na cenu za ubytování. 10E za noc, zní fajn. Ale ne, mám omezený rozpočet. Vracím se zpět na Mostar. Cestu zpět přes louky a továrny jsem nenašel a tak tlačím kolo potokem, podél dálnice. Obloha se zatáhla a noc se blíží spolu s deštěm. To jsou nervy. Ztratil jsem směr a nevím kudy. Ještě jsem zachytil botou o roxory trčící z chodníku a krásně jsem si rozbil hubu. Pravá bota, už nepůjde zavázat. Nacházím směr, ale nechce se mi již do hor.

Ptám se rusky prvního pána, zda mohu u něho na zahradě přespat. Přesvědčuji ho. Stavím stan a rychle se chystám jít spát. Ležím pod starou třešní přes pangejt od silnice.
V noci se probouzím. Někdo blízko ostře diskutuje. Nastartovaný motor. Blinkry ostře rozřezávají tmu. Rychle se snažím probrat. Otevírám stan. Vedle na silnici stojí auto a vykládají z něho zavazadla. Dokud mi nenakládají kolo  je to ok. Pán se rozešel i se zavazadlem dovnitř do domu a vůbec by si mne snad nevšiml, kdyby jsem nerozepl více stan aby jsem viděl. Okamžitě se na mě otočil, chvíli mu to šrotovalo a pak  se na mě tvrdě obořil. Začal tam na mě vykřikovat a tahat mě ze stanu. Ještě, že jsem měl dneska na sobě trenky. Ani mě nepustil ke slovu a řval na mě. Podařilo se mi ho překřičet. Došlo mu že mu nerozumím a anglicky říkám, že jsem se ptal starého pána. Tak začal křičet pro změnu anglicky, že to je soukromý pozemek, co tu chci. I just wanna sleep. Neakceptováno. Pomalu se uklidňuje a jde se zeptat již probuzených rodičů. Ty mu vysvětlují, že je vše v pořádku.
Takovéto probuzení vážně nesnáším a že jsem podobně nepříjemných situací z krásného spánku, do šoku - kdy si člověk musí rychle uvědomit kde je, zorientovat se v prostoru, najít brejle, vylézt ze spacáku a ještě snažit se rychle něco vysvětlovat, zažil.
Mladý muž se ptá: "Maybe would you like a cup of hot milk?" no tak to je změna o 180. Snažím se vysvětlit, že je možná trochu pozdě. Není. Ok. Usrkávám horké mléko s medem a diskutujeme o mé cestě. Jako vždy mapy, denní starosti, lidé. U lidí se diskuze stáčí k současné situaci v Bosně. Vypráví mi, jaké bylo mládí za války, kdy nikdo neměl nic jistého, jen každodenní strach. Dnes je to prý jen klid, který tiše vře. On sám je muslim a říká, jaké jsou zde napjaté vzájemné vztahy. Říká jaké jsem měl štěstí, že jsem zůstal u nich. Že spoustu lidí je zde doopravdy zlých a nemuseli by to se mnou skončit dobře. Až takovým extrémům se mi nechce věřit. Neustále mě nabádá, aby jsem lidem zde nevěřil a byl nanejvýše opatrný. Je pozdní noc. Ráno v 7 se uvidíme u snídaně.
Po čtyřech hodinách spánku, balím a čekám až i hostitel vyjde, aby jsem se mohl rozloučit. Vychází se snídaní na tácu. Bosenská snídaně, to si nechám líbit. Bílý chléb, nakládaná kyselá zelenina, tvaroh rozmíchaný se smaženým vejcem a ještě nějakou omáčkou, bohatě dotované olejem a kávička.
Srdečně se loučíme.
Stejnou cestou zpět do Mostaru. Jdu se ještě jednou podívat na most. Bezmyšlenkovitě kolo opírám a zamykám u jednoho baráku. Jsem čtyřicet kroků od něj. Hvizd prořízne hukot ulice. Všichni ztichnou a koukají na brunátného policistu valícího se ulicí. Bezděčně dělám krok ke kraji ulice. Píská na píšťalu, ačkoli nemůže popadnout dech. Kus ode mne se zastavuje pomalu vydýchává a něco huláká směrem ke mně. Koukám co je, jestli je to na mě? Chytá mě za rukáv a vede jak největšího sígra ztichlou ulicí. Vysvětluje mi, že je neakceptovatelné zamknout si kolo k vchodovým dveřím Turecké ambasády. Kolo přeparkuji a s mávnutím na policistu se jdu podívat na most. Jsem si jist, že kolo mi bude hlídat.
U cest všude opékají prasata na grilu. Někdy je motor nahrazen pramenem, který pohání asi dvoumetrové lopatkové kolo. To otáčí čuníkem.
Užívám si sjezdy, kdy ve čtyřiceti kilometrové rychlosti v zatáčkách směle konkuruji autům. Do skály vytesané schody. To je výzva. Prudce brzdím. Vylezu nahoru a odpočívám na plošince s výhledem na vodní hladinu. Přemítám, že možná nedávno zde seděla vojenská hlídka. Překračuji hranice do Chorvatska a využívám hned první příležitosti na nocleh. Vedle řeky mezi miliony komárů.


¨

CC1 - Po jadranské magistrále

Od hranic je to již jenom kousek k moři. Jako by jsem ho i cítil. Auta zmizeli na dálnici a já si opět mohu v klidu vychutnávat klid krajiny. Cestou potkávám pána, jemuž je už přes 60, ale rozhodně to na sobě nedává znát. Prohodíme spolu jen pár slov, tak jak je mezi cestovateli - poutníky slušnost. Pán se vydal před několika měsíci na pouť z Dánska do Dubrovniku. Jak říká, už tam skoro je ( já ovšem vím, že je to dalších 600 km). Ještě dlouho na toho pána vzpomínám a přemýšlím zda by jsem toho byl také schopen. Šel jen v kabátu, malou mošnou a holí. Cesta už je jenom z kopce.
Mezi domy se pomalu objevuje více a více lesklé modré. Až sjíždím k moři a na pláži mezi namačkanými turisty symbolicky namáčím přední kolo. Koupat se tu ještě nebudu. Místo toho si koupím krásně vychlazený Ožujsko - rádlera. A chvátám v tom horku, rychle za město k první prázdné pláži, aby jsem si ho mohl v klidu vychutnat.
Cesta mě vede pořád podél pobřeží, kolem každé zátoky s průzračně modrou vodou. Okolní kopce, jsou porostlé jen malými keři a posypány spoustou kamenů, které jsou podél cest vyskládány do slušivých zídek a hromádek. Vzhledem k absenci krajnic a špatnému pocitu že ještě nemám pojištění, poprvé nasazuji přilbu kterou až domů nesundám. Silnice jsou občas velmi vtipně zasazeny mezi vyfrézované skály. Někdy zase od moře, dělí jen prudký sráz. Blíží se první večer a řeším problém, kam půjdu spát. Kolem silnice, jsou jen prudké svahy na kterých se nevyspím. Zkoušel jsem se i zeptat, kolik by stál nocleh. Ale absolutní neochota místních, kteří jenom rýžují na turistech a už nejsou ani trochu příjemní (nevím jak to vyjádřit, jen takové: "ok, naval prachy a zítra ať jsi do osmi pryč, přijedou další peníze"). Kašlu na civilizaci. Nakonec vybírám místo za pár většími kameny vedle silnice. Úžasné. Pomalý západ slunce mezi ostrůvky, které vypadají jak velké velryby či obludy potápějící se mi na dohled. Nebýt komára dlouho do noci, a kamenitého podkladu...
Další rozpálený den. Mám problém - nemám vodu. Zoufale vyhlížím první obchod, konečně taká menší Jednota. Ještě ve vnitř otevírám láhev a půlku likviduju. Dlouze vybírám co si koupím k jídlu.

Pohodlně se usadím před obchodem a spořádám polovinu toho co jsem koupil, když v tom vychází prodavačka a dává mi tašku. Nechápavě koukám." Das ist Geschenk fur dich." "Aber warum?" "Ich habe auch Sohn." "Ok, viele dank." Nevěřím. Ale prohlašuji, že i tady jsou dobří lidé. Bohužel jogurty, salám i sýry musím sníst co nejdříve, jinak by se mi asi v tom počasí zkazily. Pizzu si nechávám na později.
Zadar je úžasné město, plné historických budov, z tolik pro chorvatska typického bílého kamene. Dám si výbornou špachtlovou zmrzlinu a procházím jeho spletitými uličkami, se spoustou kostelů.Večer. Stejné dilema. Zajíždím do parku (pláže), vedle silnice. Koupači pomalu odcházejí a zůstávají tady jenom finští manželé s karavanem. Ptám se jich zda nevědí, jestli je problém tu přespat. Nevědí, ale taky to zkusí. Zatímco oni ulehají ve svém prostorném voze, já si lehám pod borovice. Přes park projíždí pořád auta, přitom je silnice, hned vedle. Začínám být nervózní, když ta samá auta tudy projíždí již po víceré. Už spím, když přijede auto a jak mají obvykle ve zvyku, rádio na plné pecky a dálková světla na mě namířena. Čekám co se bude dít. Pán jde posbírat jen plážová lehátka. Když si mě všimne, tlumí světla a omlouvá se mi. Než odjede přichází a dává mi jedno lehátko na noc. "Just. don´t fuck me up ok?" A vysvětluje svému synkovi, že bycikluji kolem světa a nemám nic jiného než kolo. I já tomu rozumím v chorvatštině. Na dřevěné rozhledně hned po ránu si dávám Ožujsko. Všímám si vyrytého nápisu na lavičce, který taky stojí o zamyšlení: "My Feet is my only Carriage" B. Marley.
V každém městě postávají a posedávají majitelé apartmánů a snaží se nalákat turisty. Odpočívám ve stínu borovic u kameného stolu a schovávám se před poledním žárem.
Poslední dny pořád mažu. Koleno mě bolí, že nemohu ve stoje šlapat. Tak mažu mastí. Ruce a uši mám spálené - mažu. Řetěz - tak ten nemažu.
Ante Juričev Martinčev alias Boban, hrdina Chorvatů.
V historickém městu Split, stojím uprostřed pěší zóny v centru města, tam kde je nejsilnější wifi a volám domu. Všichni do mě naštvaně naráží, uhýbám až před sanitkou.
Krajina okolo je víc a víc vyschlá a kopce se bělají více a víc.
Makarská riviéra. Dnes jsem si ustlal mezi olivami na terasovitě upraveném svahu. Kotouč se nese nad rozzářeným městem a cikády cvrkají. Idyla. O terasu pode mnou zapraská pár větévek a na mojí terasu vyskočí divočák. V šoku zcela automaticky vyskočím ze spacáku a vrhnu jeho směrem kámen. Prase kvíkne a dá se na útěk. Tudutudu, tak tohle bylo moje první setkání tudutudu face to face s divočákem. Tudutudu. Už věřím značkám kolem silnic varující tudum na divoká prasata - oni to myslí vážně. Tluče mi srdce a dostávám se z úleku. Prase mě v noci navštívilo ještě dvakrát, ale vím že mělo větší strach než já. Na stejnou terasu se mnou, však již nevstoupilo.
Cestou na hranice s Bosnou musíte vystoupat na kopec z jehož vrcholu je výhled na Bačinská jezera. Ty ve vyprahlé krajině, jakou přijíždíte, vypadají úchvatně.
No a pak už jenom podél Neretvy až do Bosny. Na hraničním přechodu všichni "ochotně" pouští cyklistu před sebe. Razítko do pasu a welcome in BiH.