pondělí 10. června 2013

K - Jeju

Je to tady. Letenky na Jeju, největší ostrov Jižní Koreje zakoupené. Ostrov byl přidán mezi sedm nových divů světa v roce 2011. Na ostrově se nachází čtyři památky UNESCO.

Po příletu si hned beru taxíka do centra města a v prvním cykloservisu si půjčuji kolo. Prodavačka nezná ani slovo anglicky a já ji také zrovna svojí korejštinou nepomáhám. Nicméně po hodině a pár počmáraných papírech, mám kolo, mapu Jeju s radami co navštívit a kudy nejezdit. Nejlepší je, když se něco ptá, nerozumím, tak mi to napíše korejsky a zakroužkuje.
Potkávám se s parťákem a k večeru se vydáváme po směru hodin po pobřeží ostrova. Ještě toho dne stíháme pláž s černým pískem, obrovský a strašidelně prázdný Budhistický chrám. K večeru nacházíme Labyrint a rozhoduji, že noc strávíme zde. Za šera vstupujeme do bludiště. Asi to nebyl nejlepší nápad, říkám si, když se po půl hodině prokazatelně objevujeme na stejném místě. Nicméně je to pro mě narozdíl od kamaráda stále vtipné. On je vcelku vyděšený, ani pavučina se vskutku velkým pavoukem mu na klidu nepřidala. Po další půl hodině šplháme na most, tak aby jsme se dostali ven. Pro labyrint je potřeba mít u sebe mapu, nebo alespoň denní světlo a čas.

Noc byla zkrátka špatná. Zima, zima, ale alespoň v suchu. Pro Hektora to byla nicméně nejhorší noc v jeho životě. Tvrdí. Nemá spacák a spal jen co měl na sobě a co v okolí našel.

V pět ráno jsme vzhůru. První atrakce Manjanggul, kterou chceme vidět je kilometr daleko a otevírá až v 8:20. Konečně přichází pokladní a pouští nás dovnitř o něco dříve. Jedná se o jedny z největších jeskyní, vzniklých tokem lávy. Jsou krásné. Jen chvíli si užíváme naprosté ticho a samoto místa. Během několika minut, to vypadá jak ve scéně z Pána prstenů v Morii. Dupot se rozléhá chodbami. Přijel školní zájezd. 8 autobusů studentů se kolem nás prohnalo. Ujdeme jen pár metrů a už běží zase zpátky. Pak si, zase můžeme užít kouzlo místa.
Zpět na cestě. Kilometry letí. Cesta je lemována spoustou políček plných česneků, každé políčko je odděleno zídkou (jako v Chorvatsku) z lávových kamenů. Celý ostrov je z tohot typu kamene.
K obědu si dáme horké nudle a kimbab.
Druhý cíl je Seongsan Ilchubong. Na pobřeží do výšky 180 metrů ční jeden z vedlejších vulkánů, který vznikl při erupcích. V jeho kráteru je unikátní fauna a proto tam není povoleno vstoupit. Nicméně odměnou za výstup je rozhled zpět na ostrov. Jen kdyby nebylo tak zataženo. Korejci mě pokaždé dokáží pobavit při trekování, spousta jich má všechno oblečení high-end pro trekking a pak se najdou takoví, kteří jdou šplhat v žabkách či na podpatku. Oceánium nevyšlo, sice mají 15 metrů velkého žraloka, ale platit téměř 600 Kč?
Jižní strana ostrova, je už plná pomerančů, typické odrůdy z Jeju.
Navštívíme tři vodopády a na večer se scházíme se zbytkem skupiny. Přespíme s nima na hostelu. Večer párty na střeše. Jak mi chybí život na hostelu.
Druhý den vyrážíme v deset hodin do upršeného počasí, navštívíme World cup stadion z roku 2002 a pak to stočíme směrem na střed ostrova. Tohle je cesta o které mi paní z půjčovny říkala, ať jí nejezdíme. Hektor si ji ale zvolil, tak ať tedy. Já mám kopce rád. Pomalu stoupáme až do 1400 m nad mořem. Je to dřina, ale pohled na Hektora mi dodává sil, nikdy v životě nebyl ještě takhle vysílen říká. Chápu a obdivuji ho, že to dává, neznám asi nikoho kdo by to bral pořád s úsměvem. Respekt. Na konci silnice si dáme brambůrky (nejlevnější co se dá) a vydáváme se navzdory dešti vzhůru pěšky.

Cestou potkáváme jak všichni rychle sestupují. Mlha padá, čím dál tím hustší. Za chvíli jsme na cestě sami a stoupáme po kluzkých kamenech stále nahoru. Konečně jsme na jakési plošině. Jako zázrakem se mlha na pár minut rozestoupí, aby jsme si užili trochu výhledu. Do dálky nevidíme, ale alespoň krásnou přírodu okolo. Mlha se vrací a my pokračujeme v cestě. V 1700 metrech nás zastaví cedule. Vrcholek je otevřen jen do 2 hodin. Jsme o tři hodiny pozdě. Dáváme si na vrcholu v prázdné chatě horké nudle, koukneme na předpověď, která říká pravděpodobnost srážek 99% a jdeme dolu.
Sjezd je skvělý, jako vždy. Cestou se zastavíme na Mysterious Road. Je to cesta, která vypadá že stoupá, ale nemusíte šlapat a jedete. Je to sranda. Každé auto přijede, vyřadí pustí výstražná světla a diví se. Noc strávíme v parku na lavičce.
Druhý den se jen tak poflakujeme. Zajedeme na pláž, na chvíli si lehneme. Usnuli jsme. Probudím se a ačkoliv je zataženo cítím, jak jsem se spálil. Oči jsem si nezakryl tak vidím vše šedivě. Ještě další týden nás pak hruď pálí. Vracíme kola, procházíme se po městě a čekáme na zbytek skupiny. Ubytujeme se v hotelu a jdeme do města.
Druhý den se konečně odhodláme ochutnat živou chobotničku.
Paní zkušeně vyloví tři. Vše natáčím, chobotničku prodavačka namotá na hůlky pokape omáčkou a strčí mi do pusy tak rychle, že ani nestačím podat kameru. Chapadla se mi lepí po obličeji a chobotnice bojuje o život. V jednu chvíli i já, To když si to rozhodla namířit přímo do mého krku. S myšlenkou, že to je vcelku nebezpečné, když ji nerozežvýkáte pořádně, že může zabít, jí vracím zpátky do úst a začínám žvýkat. Brání se brání, ale neubrání. Už je mrtvá, ale každé kousnutí do chapadel oživuje nervy, takže se ještě brání. Po pěti minutách žvýkání pomalu polykám. To je vskutku to nejhorší. Vlastně ne nejhorší bylo, že poslední k rozžvýkání zbylo v ústech oko. Vcelku těžké ho rozkousnout a potom jenom vystříkne do úst. Aww.
Zpátky v Seoulu. Bohužel jsme se nestihli dostat až do Ansanu a metro zavřelo. Mám tak příležitost poznat další část korejské kultury gin-giban. Korejské lázně.
 U vstupu dostanete klíček a převlečení. Zamknete si věci a jdete do společných prostor. Tam je spousta bazénků s odlišnou teplotou vody, různých sprch, saun. Po důsledné koupeli se můžete přesunout do místnosti, určené ke spaní. Dneska většina lidí spí radši v převlékárnách na světle, než v místnosti určené ke spaní. Tam jsou jen dva spáči co pěkně chrápou. Jsem tak unavený a taky zvyklý z hostelu, že si jen beru dvě matračky, polštář, který připomíná spíše cihlu, jak tvarem tak tvrdostí a usínám. Krásný výlet.

středa 5. června 2013

K - školní festival

Konec semestru se přiblížil a konečně nadešel čas, tolik slibovaného školního festivalu. Narychlo jsme stihli vytvořit skupinu zahraničních studentů s tím že na festivalu budeme prodávat národní jídla. Sešli jsme se V nejhojnějším zastoupení Čína, Brazílie, Indonésie, Singapur, Mexiko, Německo a Česko. První den festivalu jsem se dojel podívat do kampusu v Seoulu. Obrovský! V amfiteátru vystupovalo toho večera spousta hudebních skupin, bubeníků a umělců. Zmíním nejlepší z večera 2NE1 holčičí K-pop -I am the Best.
Všichni se neskutečně bavili. Neznám jiný národ, který se takto umí bavit, ale o tom až později.

Další den, že pojedeme nakupovat suroviny do Seoulu. Po hodině a půl čekání konečně přijel kamarád s autem. Než jsme dojeli do Seoulu, dostali se ze zácpy, nakoupili německé currywursty v Itaewonu a rozhodli se kam dál uběhli další dvě hodiny. Konečně jsme v obchodě. Bylo slibováno, že tu najdeme vše. Takové horší Makro. S tím že tady neřeší jak umístit zboží. V mrazákách pak najdete rybu vedle šlehačky, vajec a tortil. Plánem bylo připravit tradiční české obložené chlebíčky a bramboráky. Při ceně brambor 60 kg za kilo jsem na místě změnil na palačinky. Nicméně nákup probíhal stylem co položka to 10000 Won (+/- 180 Kč)
takže Veselá kráva dvojbalení 180 Kč. Utratil jsem tam vcelku dost. Dále jsme si museli obstarat veškeré potřebné nářadí.
Po dvou hodinách nakupování, konečně přijel korejský kamarád, vzal nás k pokladně a zjistil, že potřebujeme zákaznickou kartu. Milá paní se nám nabídla, že nákup můžeme udělat přes její, nicméně korejští prodavači, vzhledem k loajálnosti zaměstnavateli, či strachu z porušení pravidel to odmítli.
Další půl hodinu trávíme dohadováním se co s tím. Konečně jsme zpět. Více jak osm hodin nakupování.
Festival je v plném proudu. Hned u prvního stánku nás zastavuje kamarádka a hned nám nalévá soju. Chvíli paříme a v jednu musíme jít spát, kolej se zavírá.

Velký den. Hned ráno jdu nakoupit zbytek věcí. Přijdu do stanu a tam není připraveno vůbec nic. Začínám připravovat na zemi. Postupně se mi dostane stolů a vařiče. Jen připravím pár chlebíčků, jsou prodány. Neskutečné horko, mažu a zdobím jako o život. Ze slíbených korejců mi na pomoc nikdo nepřišel. "Naštěstí" kamarádka prodává a že jí to jde dobře. Během tří hodin ohnutého hřbetu jsem vyprodaný. První došla paprika, pak salám, pak vejce a pak jsem přestal prodávat. To už vypadalo moc smutně. S palačinkami taky byla spousta srandy. Jen jsem nalil těsto na pánvičku zkaramelizovalo a palačinka byla supersupersladká. Dal jsem postupně dvoum korejcům překontrolovat všechny indgredience, zda nejsou sladké. Nejsou. Tak jak je to možné?
Až když jsem se potřetí ptal kvůli oleji, tak mi řekli, že je to vietnamský alkoholický nápoj na vaření. Supersladký. Takže do tohoto bodu v 30 stupňovém vedru jsem prodával flambované karamelové palačinky promazané džemem a na vrchu šlehačka. Jaké šílenství.
Konečně jsem zavřel. Uff. Drink!!

Brazílie:
Pastel, Strogonoff, Capirinha
Germany:
Currywurst, Jagermaister
Indonesia:
Nudle (neochutnal jsem ale byli to nudle z pytliku:))
Mexiko:
Tacos, Tequila
China:
Pálivé kuře

Singapur:
ABC polívka, fazolový koktejl

Pákistán:
hlavně by jsem chtěl vyzvednout Lassi (ať už obyčejné či vynikajicí mangové).