 |
| kanály |
 |
| klasické městečko |
Vjíždím do městečka které je z velké části vystavěno z lícových cihel. Školáci právě hromadně jedou na kolech do škol, dospělí do zaměstnání. Cyklistika je tady silný fenomén. Rudé fasády krásně září. Odjíždím po dobře značených cyklostezkách a během chvíle začíná pršet. Však jsem v Holandsku, utěšuji se. Désť ustává a já si můžu užívat jízdu mezi krásnými lukami okupovanými ovcemi či všelijakým skotem. Krajina je protkána vodními kanály. Konečně míjím svůj první stále se točíčí větrný mlýn. Před ním jsou na zápraží vystaveny dřeváky. Idylka.
Zvedací mosty mě fascinují. Jen začnou blikat světla, všichni zastaví, most se zvedne, ať už sklopí, nebo vyjede nahoru. Projede loďka a most se zase přiklopí. Vše trvá jen chvilku, jako když u nás projíždí vlak.
Nádherné domky, zasazené na sytě zelené louce na které se pasou krávy. Domek má opět lícované zdivo a střecha je provedena z rákosu.
Dává práci najít nějaké místo kde se zakempovat. Jen vyjedu z města, již začíná jiné. V případě že jsou okolo louky, jsou beznadějně oploceny. Přelézat ploty se mi zatím rozhodně nechce a proto zoufale hledám dál. Stavím stan na odpočívadle pro auta, skrytém za pár stromy. Je zde výhled na plavební kanál, kterým se pomalu sunou dlouhé nákladní lodě, plně naloženy pískem. Také je na loukách postaveny sloupy, na jejichž vrcholku v klidu hnízdí čápi. Pro ně musí být tato promoklá krajina rájem.
Další den se vydávám směrem na jakousi přečerpávací stanici - Wouda-Gemall. Ta je v mapě zvýrazněna jako, že ji za každou cenu musím vidět. Nakonec nic moc. A dovnitř mě v tuto dobu nepustí.
Užívám si projíždět krásně vyzdobenými městy. Na každém okně okrasné kytky, vše upravené. Domy mají velká okna, soukromí není chráněno žádnými záclonami a tak je krásně vidět upravený interiér.
Kde by jsme v Česku očekávali trávník mezi domky, je v Holandsku zátoka, kde jsou zaparkované loďky. Také mezi ulicemi, lze na malých pramicích cestovat.
Konečně. Vidím moře. Tlačím kolo po písku. Moc to nejde, ale aby jsem smočil kolo po nějakém tisíci kilometrů vytrvávám.
Další cesta vede po cyklostezkách. Po obou stranách mám jen louky, na kterých se pase chlupatý dobytek. Cesta je stereotypní, chvíli si čtu knížku, chvíli poslouchám muziku, zbytek cesty se jen bezmyšlenkovitě probojovávám proti větru.
Blonďatá slečna, typická holanďanka na parádním městském kole se na mě usměje a pozdraví. Jak je den hezčí. Dostává mě podjezd pod plavebním kanálem. Kolikrát se stane, že nad hlavou plave loďka? Už zase jedu po pobřeží. Od moře mě dělí jen zelený val. Ten je celý oplocen a trávu na něm poctivě sečou ovce. Můžu jít mezi ně dveřmi či přelezy přes plot, ony však pokaždé popoběhnou. Konečně vidím první velké lodě - plachetnice.
Cedule mi sděluje, že se blížím k Amsterdamu, 96 km a jen po cyklostezce úžasné.
Napojuji se na Eurovelo 12 a po valu, který byl uměle vytvořen na moři a vystavena na něm cesta tak aby se zkrátila vzdálenost z Frieslandu do Severního Holandska. Je to neuvěřitelná stavba s kterou se začalo již v 19. století. V průběhu na ní pracovalo neskutčné množství lidí a strojů, tak aby člověk zvítězil nad přírodou,
Potkávám zde další cyklocestovatelku z Dánska, která chce jet celou EV 12. Z obav, že před Amsterdamem nebude kde přespat, nocuji s výhledem na moře na náspu. Pravidelně sklouzávám se spacákem, ale je to fajn - odměnou je mi západ slunce na rozpáleném moři.
Ještě překročím několik zvedacích mostů a jsem před branami Amsterdamu. Jak je to kolo skvělé.
 |
| Cyklistika v Amsterdamu |
Do centra mě přepravuje městská přesmořská doprava. Ferry zadarmo plovoucí mezi dvěma břehy Amsterdamu je super.
Jsem ohromen, množstvím kol. Visí naprosto všude. Parkoviště jsou jimi přeplněna. Je dokonce téměř nemožné vyfotit Amsterdam bez kola na snímku. Všechny druhy kol zde vidím, dokonce i taková o jakých jsem ani netušil, že existují. Ale velké množství kol je na druhou stranu i dosti děsivé. Na přechodu stojím dvě zelené. Místní cyklisti na mě působí jako sebevrazi, jak kličkují mezi sebou v obou směrech. Já mám manipulaci značně stíženou brašnami. Nakonec se ale jen oddávám instinktům a mizím v davu Tour de Holland.
Amsterdam je první město, které jsem navštívil a ihned mě nadchla jeho silná atmosféra. Ruch na ulici, zděné domky zrcadlící se na hladině, harmonikář hrající do všeho zmatku romantické táhlé melodie.
Úzké uličky, krásné. Procházím se a užívám. Najednou mám divný pocit, že mě už dlouho pronásleduje jeden černoch. Zastavuji a i on staví. Nenápadně to zkouším o pár metrů dále, opět. Nechci panikařit, ale nějak jsem se dostal z nejrušnějších uliček a lidí okolo moc není. Obcházím blok a vracím se zpět, je stále za mnou. S hodně nepříjemným pocitem nasedám na kolo a urychleně odjíždím z Amsterdamu.
 |
| Gouda |
Stále více mě znepokojuje zvětšující se trhlina na přední pneumatice, vzorek je pryč a to jsem v půlce cesty. Rubena se moc nepředvedla.
Další den se stavím v Gouda. Krásné historické město s radnicí z 15. století. Dám si lahodné holandské pivo a nasávám (atmosféru). Na náměstí jsou zrovna sýrové trhy. Žluté koláče sýrů jsou rozloženy všude po zemi. Usměvavé dívky v dřevácích a s mašlemi ve vlasech spolu s dědy, kteří mají červeno bílý šátek kolem krku, nabízí sýry. Dědové navíc smlouvají o ceně. Obě strany říkají svou cenu, prodejce vyšší, kupující nižší a celou dobu si třesou rukama, až do té doby, než najdou společný kompromis.
Rychlý průjezd Rotterdamem a vzhůru do Belgie.
Dal jsem na radu dredatého zkouřeného mladíka z Holandska, který mi doporučoval ať jedu přes Baarle-Nassau. Očekával jsem, že to bude jakási kolonie, až na místě jsem se ovšem dozvěděl, že se jedná o exklávu Holandska, ale situace je zde mnohem komplikovanější. Je zde více území, dokonce jednotlivé domy jsou na jiném území.
Celou cestou mě opět provází tolik klasické z lícovaných cihel či alespoň jimi obložené domky. Ve městech vystevené do výšky v absolutně nesourodém stylu, vzájemně se mačkající na sebe. Vkaždém větším městečku obdivuji veliké kostely, vystavené především v gotickém stylu. Přijíždím do Bruselu, ústředního města EU. Pro mě je důležité vidět jen Atomium. Během chvíle jsem u jeho paty. Vzpomínka na Expo, která se pyšně tyčí do výše přes 100 metrů. Znázorňuje zvětšenou krystalovou mřížku železa. Ve vnitřním prostoru je restaurace a také jedinečný pohled na velkou část Bruselu. Jen tak nazdařbůh projíždím ulicemi a snažím se držet směr jiho-východ. Zpětně vidím, že jsem projel snad nejvýznamější místa Bruselu. Když náhodou vjíždím na Grand-markt jen vydechnu s velkým wow. Takhle úžasné náměstí jsem neviděl. Vysoká radnice bohatě zdobená sochami, všechny ostatní domy stejnou měrou. Pozlacené fasády. Jen se nevěřícně otáčím dokola. Je to místo, kde jsem strávil krásnou půl hodinu nasáváním atmosféry. Jen nevím kudy ven. Kousek od hlavního náměstí zastavuji cyklistu, kterých je všude velká spousta. Ptám se ho, zda by mi mohl ukázat cestu z Bruselu směrem na Namur. Ochotně mě vede. Jeho styl jízdy mezi auty se mi zdá sebevražedný, ale statečně ho následuji. Ukazuje mi centrum Evropské unie. Konečně jsme z města.
